Z HISTORIE HORSKÉ KVILDY

 

Specifickou součást prostoru střední Šumavy tvoří Pláně nebo také Kvildy (Gefilde). Je to mírně zvlněná parovina, v geologických dobách vyzdvižená do současné nadmořské výšky okolo 1000 - 1200 m n.m . Jejich povrch je jen mírně zvlněný. Panuje zde drsné chladné klima s dlouhými zimami a množstvím srážek. Vyskytují se zde nezřídka nejrůznější typy mokřadů a slatí. Povrch Plání pokrývají smrkové lesy přerušované menšími i většími lučními enklávami. V nejtypičtější oblasti Plání vznikly už v dávných dobách obce, které převzaly jméno svého okolí, Kvilda a Horská Kvilda (Aussergefild a Innergefild). Patří k nejstaršímu osídlení uprostřed kdysi velmi rozsáhlého hraničního pralesa, který pokrýval území od Plzně, Písku a Českých Budějovic až k Dunaji.

V 8. století významně vzrůstal počet obyvatel kolem Dunaje mezi Řeznem, Pasovem a Lincem a mohlo být zahájeno osídlování lesních území severně od Dunaje. Panovník Odilo přivedl z kláštera v Reichenau u Bodamského jezera mnichy řádu svatého Benedikta a v roce 741 dal postavit klášter v Nieder Altaichu. Věnoval mu rozsáhlá území tzv. Severního lesa. Klášter se pak stal výchozím bodem a organizačním centrem rozsáhlé kolonizace. V období let 741 až 907 vzniklo asi 120 nových osídlení. V roce 993 založili mniši z Nieder Altaichu na žádost českého biskupa Vojtěcha u Prahy Břevnovský klášter, který se v dalším období podílel na kolonizaci této krajiny z české strany.

Koncem 12.století byla základní kolonizace Severního lesa dokončena. Samotné mýcení pralesa, stavbu obydlí, úpravu zemědělské půdy a cest mniši spíše organizovali. Fyzické práce vykonávali obyvatelé klášterních panství, budoucí kolonisté nově získávaných oblastí. Celý program navíc podporovala místní šlechta jako ochránce klášterů. Byla ostatně silně hmotně zainteresovaná na této kolonizaci. Rozsáhlá klášterní nebo šlechtická pralesní panství totiž sama o sobě neposkytovala žádný významnější hmotný užitek. Teprve osídlení tohoto prostoru mohlo přinést majitelům jistý zisk.

 

Osídlování hraničního hvozdu ze severní strany začalo později než z jihu. Slované usedlí v úrodných oblastech vnitřních Čech neměli o horskou pralesní oblast větší zájem. Podle starého zařízení, tzv. pozemkového regálu, patřila veškerá půda v zemi panovníkovi. Ten ji mohl libovolně užívat, nebo darovat komukoliv. Hraniční hvozd byl považován za přirozenou součást obrany země a dlouho bylo zakazováno jeho mýcení. Systém hradské soustavy, zaváděný již od konce prvé poloviny 10.století Boleslavem I. vyústil v polovině 11.stol. v osazování branného lidu v prostorách hlavních zemských bran. Mezi jiným to byl i prostor okolo Domažlic a postupně přibývaly i další úseky severního okraje českého hraničního hvozdu. V 11. století věnoval Břetislav I. klášteru v Břevnově Nezamyslický Újezd, který se nacházel mezi Horažďovicemi a Sušicí. Ve druhé polovině 12. stol. věnoval Vladislav II. oblast kolem hradiště na vrchu Sedlo klášteru ve Windbergu. Mnohem starší zdejší slovanské osídlení z 9.a 10.století dostalo název Albrechtice. Z obou těchto oblastí se rozvinula kolonizace okolní krajiny.

Výraznější vstup do hraničního hvozdu nastal ve 13.století. V jeho východní oblasti založili Rožmberkové k podpoře kolonizace v roce 1259 cisterciácký klášter Vyšší Brod. Král Přemysl Otakar II. začal při velkolepém programu výstavby měst ve vnitrozemí Čech i s kolonizací jeho okrajových částí. V roce 1263 založil cisterciácký klášter Zlatá Koruna, v roce 1265 České Budějovice a v roce 1273 povýšil Sušici na královské město. Po roce 1257 věnoval svému oblíbenci, zvíkovskému purkrabímu Purkartu z Janovic oblast dnešního Vimperka. Purkart zde po roce 1260 začal stavět hrad. Kolem roku 1273 věnoval Přemysl Otakar II. Janovickým další rozsáhlé oblasti hraničního hvozdu až do prostoru domažlické zemské brány jako zástavní zboží. Janovičtí, Bavorové ze Strakonic a pánové na Velharticích se pak podíleli na kolonizaci dalších částí severního okraje Hvozdu.

 

Zcela zásadní význam pro kolonizaci měly staré obchodní (solné) stezky, vedoucí hraničním hvozdem od Dunaje na sever od nepaměti, některé od římských a možná i předřímských dob. Především podél těchto cest a postupně i v jejich blízkém okolí se usazovali zemědělci, uhlíři a později skláři.Trasování některých stezek, např. Horní Zlaté, snad i Hartmanické a Bavorské bylo nejspíše ovlivněno těžbou zlata v Otavě a jejích přítocích a těžbou železné rudy v železnorudském údolí. To je ovšem časový prostor daleko před kolonizací vnitřních oblastí Hvozdu.U zlata to může být až do časů keltského osídlení.

Horní Zlatá neboli Luzenská cesta směřovala od Pasova přes Grafenau směrem k Luznému a odtud ve směru hřebenu Mokrůvek, úbočím Studené hory (Kaltstauden) přes Modravskou horu a po překročení Modravského potoka pak přes Filipovu huť (Korýtko) kolem Antýglu na Huťskou horu a pak přímo dolů " k Bohaté skále", Rejštejnu. Na její trase jsou dosud viditelné rozsáhlé sejpy při Hamerském potoce. Protože hlouběji v českém vnitrozemí nebyla v nejstarších dobách žádná větší osídlení, kam by po této stezce směřoval obchod s obvyklým zbožím, především se solí, lze předpokládat, že cílem bylo zpočátku především otavské zlato.Těžba zlata postupovala od Písku proti proudu Otavy až k Rejštejnu a pak po jejích přítocích, Losenici a Křemelné. Vznikaly zde zlatokopecké osady. Nejprve Rejštejn, později Rejštejnské neboli Kašperské Hory a Hartmanice. Kolem 13. století zde již byla významná těžba, která pak od počátku 14.století ovlivnila také kolonizaci okolního kraje. Z původních osad se stala královská horní města. V roce 1345 dali bohatí měšťané z Kašperských Hor králi Janu Lucemburskému pro výpravu proti Landshutu 600 vyzbrojených vojáků. Král za to obdaroval Kašperské Hory výsadami a daroval městu rozsáhlé území směrem na jih, k zemské hranici, nazývané Kvildy (Gefilde - Pláně), a to na základě Privilegia, vydaného 29. září 1345. Prostor byl posléze podrobněji označován jako Vnější Kvildy (Aussergefild, později tam vznikla obec Kvilda) a Vnitřní Kvildy (Innergefild, později tam vznikla obec Horská Kvilda).

Také syn krále Jana, Karel IV. měl Kašperské Hory pro jejich zlato v oblibě. V roce 1356 dal postavit hrad Kašperk, v těsném sousedství staršího hrádku Silchenstein (dnes Pustý Hrádek). Někdy se předpokládá, že Silchenstein mohl vzniknout v dobách bogenského panství, historicky je Pustý hrádek uváděn pouze jako součást opevnění hradu Kašperk. Úkolem nového hradu bylo chránit zlatonosnou oblast a být i pevnou oporou pro panovníka při správě Prácheňského kraje. Pro přímou podporu města dal Karel IV. v roce 1356 také popud k vyhledání nové cesty, která by vedla obchod od Dunaje přímo přes Kašperské Hory. Stará obchodní stezka od Luzného přes Huťskou horu směrem na Rejštejn míjela totiž Kašperské Hory ve značné vzdálenosti, neboť byla v provozu již před jejich vznikem.Tento předpoklad podporuje způsob trasování Horní zlaté stezky nejstarší metodou: od Grafenau je jasně orientována vrcholy Luzného, hřebenem Mokrůvek, Antýglem a Huťskou horou. Pro podporu užívání nové cesty rozhodl Karel IV., že po ní dopravované zboží bude krom taveného zlata a stříbra osvobozeno od cla. Obchodníci byli povinni v městě noclehem a také zde museli nabídnout všechno své zboží k prodeji.

Výstavba nové cesty ale byla velice obtížná. Po dosažení hřebene Huťské hory byla její trasa vedena močálovitým pralesem přes Mezilesní a Jezerní slať k jihu. Dosti značně porušovala staré zásady trasování obchodních cest přes horské pralesní oblasti. Nebylo příliš dodrženo, že stezka takovým prostorem je vedena pokud možno po horských hřebenech, kdy se mimo lepší směrové orientace vyhýbá navíc močálovitým oblastem a zaplavovaným údolím potoků. Nová Karlova stezka byla trasována spíše jako normální cesta. Na jejím vytýčení se podílel jistý Henzlin Bader (Bayer ?). Dne 11.dubna 1356 byl císařem odměněn "za vyhledávání nové cesty k Pasovu nebo do Bavorska". Dostal 64 jiter půdy u osady Červená (Rothsaifen), kde pak vznikl svobodný statek Bayerhof.

Je pravděpodobné, že se již v období výstavby usazovali podél nové cesty lidé, pracující přímo na stavbě. Naznačuje to doklad z roku 1366, který konstatuje, že cesta je po desetiletém budování dovedena ke Kvildě. Tímto označením byla asi těžko myšlena celá rozsáhlá oblast Kvild, to jest pás pralesa, táhnoucí se od Zdíkova až k Luznému, ale spíše přesnější bod, k němuž je nová cesta dovedena. To by mohlo znamenat, že v té době zde již bylo nějaké osídlení, kterému bylo dáno jméno oblasti. Část Kvild patřila v roce 1318 strakonickým Johanitům. Hranice obou dílů nemohla být v tehdejších poměrech stanovena nějak přesněji a mezi dravými "Horskými pány" a strakonickými Johanity vznikl hraniční spor. Byl rozhodnut až v roce 1388 králem Václavem IV. v těchto sporech se již objevuje pojmenování "Gefilde", Kvilda. Přímé označení "ves Kvilda" je v listinách města Kašperské Hory uvedeno roku 1406.

Před rokem 1343 byla část Kvild, zahrnující pravděpodobně oblast kolem pozdější obce Kvilda, v držení píseckého královského šafáře Ondřeje. V roce 1343 potvrdil jeho synům Janovi a Tomášovi král Jan Lucemburský, že "les Kvildy zvaný, ležící za Rejštejnem" je v jejich držení. Z toho lze usuzovat, že ve vlastnictví Johanitů bylo kolem roku 1318 spíše území kolem Zdíkova a Branišova. Teprve po rozhodnutí o výstavbě nové cesty je doloženo zápisy ze sporů s Kašperskohorskými držení i oblasti Vnějších Kvild Johanity.

Šafář Ondřej a pak jeho synové zahájili rýžování zlata na Jezerním potoce v prostoru budoucí obce Kvilda a na potoce Hamerském. Jiný důvod jejich zájmu o tuto oblast lze v dobách před vznikem nové Karlovy cesty těžko najít.

 

V nejkrásnější oblasti šumavských Plání, ve výšce kolem 1.060 m n.m., je dlouze rozprostřena obec Horská Kvilda. Okolní rozsáhlé lesy jsou plné slatí, v nichž pramení řada potoků. Nad zvlněnou náhorní rovinu vyčnívá hora Antýgl (Antiegel, 1.250 m n.m.).

Horská Kvilda vznikla v místě, kde se spojovala stará Horní zlatá stezka od Grafenau s novější obchodní cestou od Freyungu a Mauthu. Asi nejstarší částí obce je prostor pozdějšího Polaufova statku a hostince, místo rozdvojení obou stezek ve směru z Čech. Lze předpokládat, že vznik usedlosti měl přímou vazbu na zabezpečení provozu na stezkách. Prvý písemný doklad o tom je sice až z roku 1680, kdy prvý známý majitel této usedlosti, Tobiáš Müller, měl uloženy mimo obvyklých poplatků také různé povinnosti k uživatelům obou stezek, ale z logiky věcí se nabízí, že tomu tak bylo již mnohem dříve. v roce 1707 další majitel Lukáš Priam se sám označil jako "filiální celní nájemce".

Od nejstarších začátků rozvoje zdejšího osídlení byl prostor Vnitřních Kvild pod správou královského hradu Kašperk. V roce 1584 hrad včetně celého panství koupilo město Kašperské hory a veškeré právní záležitosti, t.j daně, výkon soudní moci, správní záležitosti a výběr cla přešly do jeho pravomoci. Po reformách v roce 1848, kdy bylo zrušeno poddanství, byla podle obecního zákona ze dne 17. března 1849 Horská Kvilda včetně všech svých osad začleněna do nově vzniklé obce Kozí Hřbet, o 10 let později, v roce 1859 pak dalšími změnami vznikla z katastrálních osad Horská Kvilda a Zhůří samostatná obec Horská Kvilda.

Jako jinde ve vyšších polohách Šumavy se i zde vytvářelo nové osídlení ve formě roztroušených lesních dvorů na značně rozsáhlém prostoru. Postupně tak vznikaly osady nebo samoty Bärnstein, Korýtko (Grandl), Horní a Dolní Antýgl, Výhledy (Schrollenhaid), Ranklov, Zlatá Studna (Goldbrunn), Steindl a největší osada Zhůří včetně samot Nový Dům (Neuhaus neboli Bergerhütte) a Hluboká (Tiefenau). Samotná ves Horská Kvilda byla tvořena částmi u Daniele, Polaufovy domy a Xanderovy domy (Xander = Alexander). Také Turnerova chata patřila k Horské Kvildě. Nakonec v roce 1945 v obci žilo celkem 662 obyvatel v 93 domech.

Přes svoji odlehlost nebyly ani Kvildy ušetřeny - právě zásluhou obchodních stezek - válečných událostí, především v třicetileté válce. Kromě útrap od procházejících vojáků a ještě více od vojenských zběhů to byly morové roky 1625, 1634 a 1649. Podle ústního podání v těchto časech vymřeli na Horské Kvildě všichni obyvatelé části "U Daniele" až na jediného.

Po skončení třicetileté války se na Horské Kvildě postupně usazovali noví osadníci. Podávají o tom svědectví daňové soupisy z tehdejší doby. Zatímco v Horské Kvildě byly v roce 1654 celkem 4 usedlosti, v roce 1713 jich bylo 7 a v roce 1785 již 17. Analogicky na Zhůří vzrostl v týchž letech počet usedlostí z 0 na 6, resp. 11 usedlostí.

Přírodní podmínky v tomto prostoru nebyly nikdy příznivé pro rozvinutí normálního zemědělského osídlení. Vysoká poloha umožňovala pouze omezené pěstování brambor a ovsa. Hlavním zdrojem obživy bylo pěstování a obchod s dobytkem a mléčnými produkty. Vedle stájí pro dobytek byly hlavními hospodářskými budovami místních statků velké seníky, do nichž mohly současně vjet dva až čtyři velké vozy s nákladem sena. Kromě luk patřily některým usedlostem i rozsáhlé plochy lesů, jejichž výnosy jim pomáhaly překonávat špatné časy. Vedle toho osadníci ještě užívali v okolních lesích Kašperskohorského panství práva pastvy, odběru dřeva pro vlastní potřebu a také lesní trávy pro krmení dobytka. Celkově ale zemědělství nehrálo na Horské Kvildě nikdy rozhodující roli. Byly zde jen dva větší statky (čp. 4 s 73 ha a čp.18 s 75 ha). Většina obyvatel nacházela svoji obživu v práci v lese. Chovali jednu až dvě krávy, někdy i jednoho vepře. To jim stačilo ke skromné stravě.

Vítaný zdroj výdělku přinesl rozvoj sklářství v 17. a 18. století. Nejstarší sklárny v okolí Horské Kvildy byly na Svojších a Podlesí (Vogelsang). Uvedeny jsou v bavorské listině z roku 1450. Huťmistrem na Svojších byl před rokem 1523 "moudrý a opatrný sklář" Hans Fuchs. V 18.století pak vznikly sklárny na Horním Antýglu, Filipově Huti, Jelenově, Hluboké (Tiefenthal) a Zlaté Studni. Samotní huťmistři a jejich sklářští tovaryši přicházeli na nově založené sklárny odjinud. Sklárna ovšem potřebovala vedle odborné práce sklářů ještě celou řadu dalších činností. Především to byla příprava dřeva na topení ve sklářské peci, pálení dříví na získání popela pro vyluhování potaše, samotná výroba potaše, těžení, dovoz a drcení křemene a posléze i rozvoz sklářských výrobků zákazníkům. Tyto neodborné práce přenechávali huťmistři místním obyvatelům. Byly to nové zdroje obživy a přinesly do oblasti Kvild značný hospodářský vzestup.

V nejstarších dobách patřila Horská Kvilda v církevních záležitostech do farnosti kostela sv. Mouřence. Ten vznikl v prostoru působiště mnicha Vintíře krátce po začátku druhého tisíciletí. Pro obyvatele Horské Kvildy tehdy byla cesta na Mouřenec velmi obtížnou záležitostí, trvala čtyři hodiny chůze přes Antýgl, Srní, Stodůlky a Babylon. Chodili proto na Mouřenec převážně jen při pohřbech. Cestě na Mouřenec proto místní lidé říkali "Cesta mrtvých, "Toutnweg". v krutých zimách bylo často nutno rakev s nebožtíkem uložit dočasně do sněhu do doby, než bylo možno cestu projít. Pravděpodobně krátce po roce 1700 došlo k přifaření Horské Kvildy k faře v Rejštejnu. V roce 1681 byl do Rejštejna přidělen farní administrátor a v roce 1686 nová farnost. K ní byly přifařeny i obce Kvilda a Horská Kvilda. v roce 1765 byl na Kvildě postaven dřevěný kostel a v roce 1766 u něj byla zřízena filiální farnost a byly k ní přifařeny i obce Horská Kvilda a Filipova huť. Zhůří zůstalo u farnosti Rejštejn.

Na přelomu 18. a 19.století došlo vlivem rozvoje sklářství také v prostoru Horské Kvildy k prudkému nárůstu počtu obyvatel a tím samozřejmě i dětí. Po založení farnosti na sousední Kvildě tam bylo v roce 1768 zahájeno školní vyučování. Zpočátku probíhalo na faře nebo v bytě učitele. V odlehlejší Horské Kvildě ovšem tehdy pro vyučování žádná budova nebyla a tak se vyučovalo střídavě v jednotlivých místních usedlostech. Majitel, v jehož usedlosti se právě vyučovalo, poskytoval ubytování a stravu učiteli. Tento vandrovní systém skončil až v roce 1825, kdy dalo město Kašperské Hory postavit na pastvině Polaufovy usedlosti první školní budovu (pozdější čp.16). Vyučovalo se katechismu a základním znalostem čtení, psaní a počítání. Žáci platili nepatrné školné, tvořící učitelův plat. Dozor nad vyučováním vykonával místně příslušný farář. Pozemková vrchnost Horské Kvildy, město Kašperské Hory, vykonával nad zdejší školou patronátní správu. Po roce 1848 tuto správu převzal školní úřad nově vzniklého okresu Kašperské Hory.

Do školy chodily děti nepravidelně, často vůbec ne. Bylo to ovlivněno jednak klimatickými podmínkami, jednak sociální situací rodičů. Mladší školáci (6 - 9 roků) chodili do školy pouze v teplejším ročním období, starší zase od začátku prosince do konce března. v ostatním čase museli pomáhat rodičům při zemědělských pracích, silnější chlapci pracovali v lese nebo na sklárně. Starosti rodičům a útrapy školákům přinášely daleké cesty z odlehlých částí obce do školy. Na Horskou Kvildu to měli ze Zlaté Studny 5 km, z Ranklova 4 km, Z Nového Domu 7 km, Dolního Antýglu 6 km a podobně z dalších částí obce.. Ve zdejší nadmořské výšce mezi 1000 a 1100 m byly v zimě cesty většinou zapadány i vícemetrovými vrstvami sněhu a školáci neměli patřičné, často vůbec žádné boty. Až do třicátých let 20. století chodila většina dětí v zimě do školy v dřevácích, v letních měsících chodili velcí i malí školáci bosi. Až do prvé světové války (1914) neměla většina školáků řádné psací potřeby. Málokterý měl pořádnou psací tabulku a pisátko. Brkem a inkoustem se většinou nepsalo, protože potřebný papír byl pro jejich rodiče drahý. Ocelová pera se začala užívat až po roce 1918.

Převládající metodou vyučování bylo přednesení látky učitelem a její opakování žáky. Samotní učitelé bývali velmi nedostatečně vzděláni a velmi špatně placeni. Výsledkem takovéto školní výchovy byla velká negramotnost zdejších obyvatel, a to ještě kolem roku 1900. Například při projednávání převodu Polaufovy usedlosti (čp.18) v roce 1847 podepsal dědic Jan Adam Polauf smlouvu třemi křížky. Rodiče platili školné, které ve školním roce 1891/92 činilo 2 zlaté 8 krejcarů za žáka. Dosavadní školní budova však v tomto školním roce nestačila narůstajícímu počtu školáků. Tehdejší starosta Horské Kvildy Matyáš Polauf a řídící učitel Franz Stuckart iniciovali stavbu nové školní budovy. Po schválení projektu a dohodě o financování byla na jaře 1894 zahájena stavba. Obec pro ni koupila pozemek se spáleništěm dvora poblíže Polaufova hostince. Stavba byla v podstatě postavena svépomocí všech obyvatel obce. Veškerý dovoz stavebního materiálu, zednické, kamenické i tesařské práce obstarali místní obyvatelé, sedláci i bezzemci. v roce 1897 byla stavba dokončena a slavnostně vysvěcena. Podlé téhož projektu byla pak postavena v roce 1910 škola v Chynicích-Tetově.

Klimatické podmínky se tím samozřejmě nezměnily a pro malé školáky ze Zhůří, Turnerovy chaty, Nového domu nebo Hluboké bylo i pak velmi obtížné chodit pravidelně do školy na Horskou Kvildu v zimním období. Proto byla v roce 1932 zřízena na Zhůří v čp. 7 "zimní škola" pro měsíce listopad - březen. Učilo se v ní asi 25 školáků. Po pedagogické stránce se ale tento systém neosvědčil a "zimní škola" se změnila na celoroční filiální školu. Po záboru čsl. pohraničí v říjnu 1938 a vlivem následující válečných podmínek byla tato škola na Zhůří v roce 1941 definitivně uzavřena.

Až do druhé poloviny 19.století byly okolní sklárny Zlatá Studna, Vogelsang, Horní Antýgl nebo Hluboká (Tiefenthal) pro místní obyvatele dobrým zdrojem vedlejšího výdělku. v roce 1880 však byla vyhašena poslední z nich, Zlatá Studna. Trvalejší výdělek nacházeli někteří dřevaři v lesích panství Kašperské Hory. Vedle vlastního kácení, zpracování a dopravy dřeva to byly také práce při výsadbě stromků a úpravě lesních cest. Významným zdrojem výdělku byl i sběr borůvek, brusinek a hub.

Mladší lidé měli stále větší těžkosti s hledáním obživy. Kolem poloviny 19.století proto se řada rodin vystěhovala do Banátu a Bukoviny, později též do Bádenska-Würtenberska (Mannheim, Scheweningen), Bavorska, Rakouska a počátkem devadesátých let 19.století i do USA.

Po skončení likvidace katastrofální kůrovcové kalamity před koncem 19.století zůstaly obrovské plochy dřívějších lesů odlesněné a nastal velký nedostatek dřeva. Sklárna v Klášterském Mlýně a papírna ve Františkově si proto pronajaly těžení rašeliny ze Zhůřské a Jezerní slati (papírna také ze slati Chalupské). Následující rozsáhlá těžba pak poskytla místním lidem další možnost výdělku. Ze slatí bylo údajně vytěženo 7 miliónů m3 rašeliny. V roce 1930 skončil provoz papírny a také sklárna Klášterský Mlýn přešla na jiný zdroj energie a tím byla i těžba rašeliny výrazně omezena.

Na Horské Kvildě byly dvě pily (Fritz Polauf a Johann Liebl), vyrábějící převážně různé druhy bedniček. Hamerský potok dostal své jméno po starém hamru (čp. 10), který tam kdysi vyráběl obruče na kola a různé nářadí a další výrobky ze železa. Počátkem 20.století se na Polaufově pile vyráběla ohromná množství cívek na nitě, zátek do pivních sudů a soustružených krabiček na zápalky. Vedle těchto větších provozů pracovali na Horské Kvildě další řemeslníci: dva krejčí, švec, kovář a také v širokém okolí známý kameník.Tuto živnost zde provozovala několik generací rodina Luksch. Prvý známý kameník tohoto jména se narodil v roce 1719 v Korýtkách (Grandl) a kamenické řemeslo se pak v rodině dědilo z generace na generaci až po Josefa Luksche (Vydří Domky čp.99), který byl v širokém okolí znám jako "Stoahauer-Seppl". Lukschové měli vlastní malou kovárnu s výhní a kovadlinou pro výrobu a ostření kamenického nářadí. Potřebné dřevěné uhlí si pálili sami v milířích. Vyráběli různé mezníky, sloupky, schodišťové stupně, okenní a dveřní obklady a překlady, desky, stavební bloky, náhrobní kameny a kříže, kamenné grandly, nádoby na nakládání zelí, koryta do chlévů a ještě řadu dalších druhů kamenického zboží. Dodávali je do velmi širokého okolí až ke Kašperským Horám, Nicovu, Knížecím Pláním nebo Modravě. Materiál pro rozměrné a těžké grandly (napájecí koryta) vyhledávali na loukách a přímo na místě je zpracovávali. Majitelé pozemků z toho měli užitek, protože jim kameník vyčistil louku nebo pole. Při stavbě Vchynicko-tetovského plavebního kanálu dodávali Lukschové potřebné kamenné desky a bloky pro kanálové skluzy i ostatní trasu. Kámen byl získáván a opracováván na Vydře, především v okolí Turnerovy chaty. "Stoahauer-Seppl" zůstal svému povolání věrný i po odsunu v roce 1946 a až do svých 70 let prováděl kamenické práce m.j. na obnově zámku v Mannheimu nebo na renovaci kostela sv. Ducha v Heidelbergu.

Již bylo vzpomenuto zásadního významu zdejších obchodních stezek pro vznik a rozvoj osídlení v prostoru Horské Kvildy. Po začlenění obce do nového okresu Sušice byla v roce 1870 započata stavba nové silnice do Rejštejna. Odbočovala od rovněž nové silnice Kvilda - Vimperk, kterou ve stejné době budoval okres Prachatice, a vedla dále přes Horskou Kvildu, Zhůří a Svojše a napojovala se u Myších Domků na silnici ze Srní do Rejštejna. V prostoru Polaufova hostince měla vést po loukách v údolí, ale tehdejší starosta a majitel hostince Mathias Polauf prosadil změnu navržené trasy tak, že vedla přímo kolem jeho hostince. v prudkém stoupání od potůčku z Dlouhé slati k Polaufově hospodě proto musel být vykopán dosti hluboký zářez, který pak byl v zimě vždy zavát a nesjízdný. Až do roku 1938 se totiž neprováděla žádná zimní údržba silnice. Stavba trvala dva roky. 28.dubna 1875 byla silnice pronajata státem okresu Sušice. Okres poté vybíral u Myších Domků za vjezd nebo výjezd formanů z nové silnice poplatek, mýto. Podobně tomu bylo také u Čeňkovy pily na silnici ze Srní do Rejštejna. v lidové mluvě se pak dlouho nazývala Čeňkova pila "Mauth". Nová silnice z Horské Kvildy do Rejštejna zlepšila možnost dopravy dlouhého dříví na vozech nebo saních z odlehlých oblastí na Antýglu, Ranklově nebo Zlaté Studni k pilám nebo vazištím vorů v údolí Otavy. Byla to další příležitost k výdělku pro místní obyvatele. Pro některé se odvoz dlouhého dříví stal hlavním zdrojem obživy.

Pro odvoz dřeva byly v okolí Horské Kvildy budovány již dříve speciální lesní cesty. v roce 1862 zahájila lesní správa Kašperských Hor stavbu silnice v revírech Bílý Potok a Zlatá Studna. Vedla z Kašperských Hor přes Kaisrův dvůr, Karolininu pilu podél Bílého potoka na Zlatou Studnu s odbočkami na Zhůří, Ranklov a Horskou Kvildu. V letech 1864 - 67 byla postavena silnice po pravém břehu Vydry od Čeňkovy pily kolem Turnerovy chaty k Dolnímu Antýglu. Odtud vedla stará cesta podél Hamerského potoka přes Výhledy (Schrollenhaid) na Horskou Kvildu a další pak do svahu Antýglu.

Neveřejná cesta byla postavena krátce před I. světovou válkou i podél Popelného potoka (Schwellbach) k Turnerově chatě. Sloužila výhradně pro dopravu dříví.

Horská Kvilda byla vždy obcí s malým počtem obyvatel. Přesto se v její historii objevuje nejedna zajímavá osobnost.

Ondřej Hartauer, autor nejslavnější šumavské písně "Tam v krásné Šumavě". Narodil se 28.listopadu 1839 v Kůsově u Stach . Byl jedním s osmi dětí Ondřeje Hartauera a Alžběty, rozené Gottermeierové. Základní školu absolvoval na Horské Kvildě. Měl hudební nadání a již jako třináctiletý začal hrát na citeru. Po absolvování školy se začal učit sklářskému řemeslu na Zlaté Studni. Protože dobře maloval na sklo, odešel pracovat na sklárnu v Lenoře. Působil tam ale pouze dva roky. Pak náhle zmizel a nikdo nevěděl proč a kam odešel. Jeho otec se až do své smrti nedozvěděl, kde jeho Ondřej vlastně je. V roce 1865 se Ondřej Hartauer oženil s Annou Opitzovou, dcerou domkáře ze Sloupu v severních Čechách. Pracoval tehdy jako malíř skla v Janově u Boru. Ve Sloupu vedl řadu roků pěvecký spolek "Veselí zpěváci". v tom čase také složil svoji nejslavnější píseň, která se pak v německé i české verzi. stala jakousi hymnou Šumaváků.

V roce 1883 se s manželkou odstěhoval do St.Pöltenu nedaleko Vídně. Otevřel si tam obchod se sklem a porcelánem a také tam sám sklo maloval. Dařilo se mu a zanedlouho si koupil vlastní dům (Daniel-Gran-Str. čp. 50). Protože jeho manželka nemohla mít děti, vzali si svoji neteř Bertu, dceru Hartauerova bratra Rudolfa, jako schovanku. Berta se později provdala za malíře skla Antona Fritsche.

Po smrti své manželky začal jezdit častěji na Šumavu, ponejvíce ke své sestře Emilii Bauerové do Vimperka. Vždy se také vypravil na svoji milovanou Zlatou Studnu. Zemřel v chudobě 18.ledna 1915 v St.Pöltenu. V roce 1937 byl v Lenoře postaven pomník "na památku Ondřeje Hartauera, který daroval světu píseň "Tam v krásné Šumavě".

Karel Weishäupl, místně zvaný "Boarichter", byl velmi známý horskokvildský léčitel. Jeho specializací byly nejrůznější zlomeniny kostí. Jeho léčitelský obvod představoval široké okolí až ke Kašperským Horám a Prachaticím. Dokázal léčit zlomené ruce a nohy tak, že za krátkou dobu si pacient na svůj úraz ani nevzpomněl. Na Kvildách prý byli pouze tři lidé, kteří po zlomenině nohy nechodili dobře. Byli to údajně pacienti místního lékaře. Weishäuplovi nedělala potíž ani nejkomplikovanější zlomenina. Přitom pracoval velice jednoduchými metodami. Svými prsty, kterých mu několik chybělo, nejprve prohmatal postiženou končetinu, aby zjistil polohu zlomených kostí. Zraněný při tom samozřejmě nijak nejásal. Kosti pak přesně urovnal a končetinu natřel svoji specielní mastí z vepřového sádla a černého kořene, zavázal obyčejným obvazem a upevnil dřevěnou dlahou. Sádrový obvaz nepoužíval. Jeho syn studoval v Praze medicínu a když o léčebných metodách svého otce vyprávěl profesorům, nechtěli věřit, že je možné takovým způsobem léčit zlomeniny. Řadu let si na jeho činnost stěžoval jeden lékař v Kašperských Horách, dokonce až u soudu. Když si ale sám zlomil nohu, nešel k žádnému svému kolegovi, ale ke kvildskému Weihäuplovi. Ten mu pomohl a od té doby skončilo doktorovo nepřátelství.

Franzkarl ze svých léčitelských aktivit nezbohatl. Nikdy si nic neúčtoval a vzal si pouze to, co mu lidé sami dali. Protože se jeho pacienti rekrutovali v naprosté většině z chudých Šumaváků, nebyla odměna nikdy veliká. Většina jeho příjmů byla ze zemědělské činnosti. Navíc při svých cestách za pacienty trpěl v létě velikou žízní a tu uhasit bylo v jeho případě značně nákladné. Ale o nic lepší to nebylo ani v zimě, kdy bylo nezbytné vzít něco na zahřátí. Vždy ale odváděl bezchybnou práci. Jednou za ním přivezli jeho příbuznou s velmi komplikovanou zlomeninou stehenní kosti. Situaci poněkud komplikovalo to, že jeho příbuzná vážila přes 140 kilogramů. Sice si nejprve povzdechl, co má v tak ohromné noze nahmatat, ale nakonec měl jeho zákrok perfektní výsledek. Za dva měsíce na chůzi tlusté selky nikdo nepoznal, že měla těžký úraz.

Na Horské Kvildě žilo po řadu generací několik velice rozvětvených rodin. Jednou z nich byli Klostermannové. Někdy v roce 1670 koupil Georg Klostermann z Rejštejna opuštěnou usedlost na Horské Kvildě. Po čase tuto usedlost postoupil rodině Weishäupl, která tam pak hospodařila až do roku 1895, kdy celá usedlost zcela vyhořela. Na tomto místě pak byla v roce 1897 otevřena nová škola (čp.15 ). Georg Klostermann a pak jeho syn Daniel se usadili na dalším opuštěném statku na Horské Kvildě, nazývaném pak " U Daniela". Toto pojmenování pak převzala celá skupina dalších usedlostí v těsné blízkosti. Statek " U Daniela" po druhé světové válce zanikl. Stával v prostoru odbočení silnice z Horské Kvildy na Zlatou Studnu, těsně za mostkem přes Rankelský potok. Dnes stojí na jeho místě novostavba, která se s nevelkým úspěchem pokouší o napodobení tehdejšího slohu. Na opačné straně potoka stojí dnes dům čp.59. Klostermannové na tomto statku hospodařili až do roku 1904. V tomto roce ho prodal Karel Klostermann Samuelu Blochovi z Kašperských Hor a sám si koupil u Červené hostinec čp.38 u Karolininy pily. Na statku "u Daniele" se pak ještě dvakrát změnil majitel a sice Wenzel Luksch a Karl Wurm. Wurmové tam pak hospodařili až do roku 1946. Z tohoto statku se rodina Klostermannů velice rozvětvila a to jak na Horské Kvildě, tak i v bližším a posléze i vzdálenějším okolí. v roce 1945 žilo na Horské Kvildě 15 rodin Klostermannů, z toho 9 jako vlastníci usedlostí (čp. 6, 10, 12, 13, 37, 66, 68, 69, 70 ) Na sousední Kvildě to byly další tři rodiny, všechny jako vlastníci usedlostí.

Ze statku "u Daniele" pocházel Josef Klostermann, který se usadil na Dolních Hrádkách u Srní. Přivedl na svět deset dětí, šest synů a čtyři dcery. Nejmladší z nich byl pozdější známý lékař Josef Klostermann, otec spisovatele Karla Klostermanna.

 

V okolí Horské Kvildy žili Klostermannové také na Ranklově u Zlaté Studny. Tam žil Matyáš Klostermann. Jeho manželka Františka byla dcerou sklářského dělníka Josefa Hoffmanna ze Zlaté Studny. Přivedli na svět devět dětí, z nichž prvorozený, pojmenovaný po otci Josef, narozený 16.ledna 1819, se stal téměř legendární postavou Šumavy. Pepíček totiž rostl a rostl a neuplynulo ani dvacet roků a byl zde 210 cm vysoký obr, silák, dobrák a slušný a pracovitý člověk, Rankelský Sepp . Převzal otcův statek a dobře se postaral o všechny své sourozence.

Ranklov stál na pláni mezi Churáňovským vrchem a Horskou Kvildou. To je jedna z nejdrsnějších oblastí Šumavy. v nadmořské výšce kolem 1100 m jsou zde rozsáhlé slatě Zhůřská, Traxlerská, Kikerecká a Mezilesní. Na malém kousku trochu pevnější půdy nedaleko Kikerecké slatě žil Sepp Klostermann. Jeho usedlost měla staré právo pastvy dobytka v okolních lesích Kašperských Hor. Přesto Seppa samotné hospodaření uživit nemohlo. Pilně tedy povozničil. Se svým volským potahem vozil pro sklárnu na Zlaté Studni dříví a křemen. Po polomech v roce 1870 a následné broučkové kalamitě vozil dříví dolů k Otavě. Přes poctivou a usilovnou práci a velmi střídmý způsob života podlehl tlaku "Horských pánů". Ti se soustavně snažili zbavit starousedlíků, nadaných různými naturálními právy (pastva v lesích, odběr dřeva pro vlastní potřebu). Naléhali také na Seppa Klostermanna, aby jim svůj statek odprodal. Ten ale jejich návrhy odmítal. Když pak město Kašperské Hory koupilo na Jáchymově u Stach bývalou Hercíkovu chalupu čp. 132 a nabídlo ji Seppovi jako výměnu za jeho usedlost na Ranklově, Sepp souhlasil. Na Jáchymově si vedle malého zemědělství přivydělával výrobou dřeváků a šindelů. Byl tam ale velmi nešťastný. s novým prostředím se nedokázal sžít mj. proto, že tam žili převážně česky mluvící lidé a Sepp česky neuměl ani slovo. Nerozuměl českému kázání ve stašském kostele a chodil proto na bohoslužby i kázání až do Nicova. Jeho manželka, rozená Krickelová ze Zhůří, byla o mnoho let mladší. Vypráví se, že ji mladý Sepp poprvé spatřil když byla jako nemluvně v kolébce a řekl, že si na ni počká. Měli čtyři syny a čtyři dcery a všechny vzorně vychovali.

Sepp Klostermann byl velmi skromný a spořivý člověk. Měl velmi dobré zdraví a prý nikdy nepotřeboval lékaře. Oblékal se velmi prostě, ale důstojně. Nosil černý kabát i kalhoty a černý klobouk se širokým okrajem. s mohutnou postavou kontrastoval jeho chlapecky jasný, vysoký hlas. Měl dobráckou povahu a rozuměl i žertu. Své mimořádné síly nikdy nezneužil a jen velmi výjimečně předvedl pro obveselení sousedů nějaký silácký kousek. Byl velmi klidný. Pokud se ho ale někomu podařilo rozhněvat, se zlou se potázal. Lidé se ho často snažili vyfotografovat, ale nikomu to nedovolil. Seppův jediný snímek se zachoval jen díky menšímu podfuku, kdy mu předložili fingovanou žádost budějovické konzistoře o jeho podobiznu. Té se Sepp neodvážil odmítnout. Díky tomu se dnes můžeme podívat na tuto výraznou osobnost staré Šumavy. Sepp Klostermann zemřel 19.ledna 1888 ve věku 69 roků. Manželka ho přežila o celých 40 roků a oba jsou pochováni na hřbitově na Stachách. Hrob časem zanikl a na jeho místě byl postaven nový pomníček, na němž je mj. napsáno, že Rankelský Sepp žije ve věčné paměti Stacháků.

Postavu Rankelského Seppa vložil Karel Klostermann volně do svého románu "V ráji šumavském" jako obraz mizejícího světa starých časů a lidí Šumavy vedle nových časů a mravů, zrozených z broučkového ráje se vším všudy.

 

Po roce 1945 prožila Horská Kvilda spolu s ostatními příhraničními oblastmi Šumavy převratné změny. Jako důsledek války odešla většina německy mluvícího obyvatelstva a mnoho usedlostí zůstalo opuštěno. Z původních obyvatel zde zůstalo pouze několik rodin. Převratné vnitropolitické události po roce 1948, jejichž důsledkem byl m.j. i nepřirozený tzv. hraniční režim pak hluboce poznamenaly život obce na řadu desetiletí. v této době bylo mnoho usedlostí na Horské Kvildě včetně jejích osad zbořeno. Některé zanikly zcela, např. Zhůří, Berstein, Ranklov. Začátkem padesátých let došlo k demolici řady objektů přímo v obci. Obec dokonce ztratila svoji samostatnost. Nejdříve přešla pod sousední Modravu a posléze i s Modravou pod Srní. Přes tyto nepříznivé okolnosti se Horská Kvilda, také díky tomu, že okolí obce nespadalo pod vlastní hraniční pásmo, pozvolna stávala zásluhou překrásné šumavské krajiny ve svém okolí opět vyhledávaným turistickým cílem.

Tento trend se ještě zvýraznil po roce 1989, kdy příliv turistů na Šumavu ještě zesílil a na Horské Kvildě došlo k rekonstrukci mnoha domů i nové výstavbě na místě některých zaniklých usedlostí. v roce 1991 obec získala opět svoji samostatnost, ale přišla o část katastrálního území na Zhůří. Prvním novodobým starostou byl zvolen zdejší rodák Eduard Hones, který pak tuto funkci vykonával až do roku 2008. Byla navázána spolupráce s bavorskými pohraničními obcemi Maut a Waldhauser. v roce 1998 bylo k obci připojeno i území místní části Korýtko na Filipově Huti. Počet obyvatel se začal postupně opět zvyšovat až na 73 ke konci roku 2008. v obci vznikl 1 hotel a 18 rodinných penzionů různých velikostí. Místní obchod sice zanikl, ale na jeho místě vznikla další restaurace. Mírně se rozšířil počet autobusů vozících školáky do škol, v letních měsících bylo zavedeno pravidelné spojení ekoautobusy s bývalou obcí Bučina s návazností na systém autobusových linek v Čechách i v Německu. v zimním období se začaly pravidelně udržovat lyžařské trasy a známý Šumavský maraton se obci málokdy vyhne. Na letní období byly vyznačeny desítky kilometrů cyklostezek. Lesní porosty na prakticky celém katastrálním území Horské Kvildy byly v roce 1993 převedeny ze Západočeských státních lesů do správy právě vyhlášeného Národního parku Šumava. Bylo vyhlášeno klidové území severně od obce až k Danielově cestě a řada I. zón ochrany přírody v okolí. Zmíněné lesy byly ovšem již v roce 2001 převedeny do vlastnictví města Kašperské Hory. Skutečnost, že na celém katastru obce se rozkládá Národní park Šumava, sama vypovídá o přírodních hodnotách zdejší krajiny a nutnosti jejich ochrany i pro příští generace.

::Tento web nevyužívá Cookies. :: 2022 Všechna práva vyhrazena - Obecní úřad Horská Kvilda ::