PLAVBA DŘÍVÍ

 plavba

Životní podmínky obyvatel regionu Šumava rozhodujícím způsobem ovlivňoval přírodní ráz okolní krajiny Pošumaví a především pak centrální Šumavy. Obyvatelé Šumavy, žijící v souladu s přírodou, se snažili využívat všech "darů lesa"; užívali zdejšího dřeva jako suroviny k výrobě nářadí, náčiní, jako paliva pro domácnost a sklářskou výrobu či jako základního stavebního materiálu. Zdejší vytěžené dřevo sloužilo nejdříve spotřebě místních obyvatel a k jejich domácké výrobě užitkových předmětů, teprve s rostoucí poptávkou a těžbou byl stále větší díl dřeva dopravován mimo oblast Šumavy a od 19. století se postupně rozvíjelo i průmyslové zpracování dřeva vycházející z místních tradic - výroba nábytku, lišt, rámů, šindele, stavebních prvků a papíru.

Od konce 18. století se těžba lesa rozšířila i do odlehlejších částí šumavských lesů, kde se začaly zakládat první dřevařské osady. Díky ochraně a pěstování lesa vznikaly i první lesní monokultury a jimž se později nevyhly ani první rozsáhlé kalamity - r.1870 polomová a r.1881 sněhová s následnými kalamitami kůrovcovými. Každá silná vichřice s následnou kůrovcovou kalamitou vždy znamenala nárůst těžby dřeva.

Vytěžené dřevo se sváželo k potokům, odkud se dopravovalo k místním pilám, poháněným vodní silou, nebo se částečně opracované po řekách dopravovalo dále do vnitrozemí. Nejdůležitější přirozenou vodní dopravní tepnou byla řeka Vltava, po které se dopravovalo dřevo ze šumavských lesů do českého vnitrozemí, popřípadě i dále do severního Německa. Po horním toku Vltavy se dřevo plavilo v nesvázaném stavu a po středním a dolním toku pak svázané do vorů. Moderní způsob přepravy šumavského dřeva v tomto směru od roku 1892 zajišťovala nově vybudovaná železniční trať České Budějovice - Želnava. Nedostatek dřeva v rakouském vnitrozemí na konci 18. st. podnítil stavbu schwarzenberského plavebního kanálu, kterým se polenové dřevo z nepřístupných a dosud nevyužívaných šumavských lesů kolem Plešného jezera splavovalo k řece Mühl a odtud po Dunaji až do Vídně.

Historie voroplavby - Nejstarší písemné zmínky dokládající plavení dřeva v prostoru jižních Čech pocházejí sice již z první třetiny 12. století, ale první informace o výhodnosti plavby na Vltavě se vztahují až k nařízení Karla IV. o jezech a clech z roku 1366. Teprve 16. století přináší další materiál týkající se jak plavení dřeva. V 16. století se plavba stala jednoznačně nejlacinějším způsobem dopravy, jehož důležitost zvyšovala rostoucí spotřeba stavebního dřeva, obchod se solí a ostatním artiklem. Další rozmach přinesl rok 1575, kdy se plavba stala zcela svobodnou, bez ohledu na stavovskou příslušnost či majetek. Vzrůst významu voroplavby této doby dokládají též zmínky o existenci plaveckých cechů, jejichž patronem a ochráncem byl sv. Prokop nebo sv. Mikuláš. Důvodem vzrůstajících snah po splavnění horní Vltavy, propojení povodí Vltavy a Dunaje a laciné dopravě dřeva do Vídně a do Prahy, byl chronický nedostatek dřeva ve velkých městech.

Nejvýznačnější počin této doby - stavba Schwarzenberského plavebního kanálu. Po první světové válce, a především v době hospodářské krize, byl rozsah voroplavby výrazně omezen a poslední vory projely Prahou v roce 1947. Poté se voroplavba provozovala na Vltavě pouze v místním měřítku do roku 1960. Do současnosti se nedochoval ani svérázný folklór kdysi dobře placených plavců ani plavecké názvosloví.

Schwarzenberský plavební kanál - Byl postaven v letech 1787 - 1789, dokončen proražením tunelu pod Jelením v roce 1821 - je spjat se jménem schwarzenberského projektanta Josefa Rosenauera (1735 - 1804).

Schwarzenberský kanál byl postaven za účelem dopravy dříví a byla to  jedna z nejpodivuhodnějších vodních staveb své doby. Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr Josef Rosenauer. Tento stavitel předložil v roce 1775 plán na vybudování vodní cesty, kterou by se splavovalo polenové dříví z  lesních porostů v okolí sv. Tomáše, Želnavy a Stožce. Plánované vodní dílo mělo vést od ústí potoka Světlá voda, do řeky Grosse Mühl u rakouského města Haslachu, přes lesy rakouského kláštera Drkolná na česká území schwarzenberského panství do oblastí Smrčiny a Plechého k Jelením vrchům. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789.

Stavba kanálu postupovala velmi rychle. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena první část kanálu, nazývaná později "starý kanál", v celkové délce 39,9 km. Se stavbou se dále nepokračovalo. Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. V roce 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausen, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána v rechlích a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. Dobrý odbyt dříví a jeho stále větší spotřeba vedly k myšlence dokončit stavbu kanálu podle původního projektu. Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821 - 1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba "novým kanálem" se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu, dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá Voda vzdálenosti 89,7 km.

Další zintenzívnění obchodu se dřevem přinesl rok 1823, kdy Schwarzenberkové obdrželi privilegium k plavbě dřeva do ciziny. Výnosný export jihočeského dřeva kulminoval během 2. poloviny 19. století, kdy se úpravy vodních toků omezily jen na udržovací práce, neboť železnice téměř zatlačily lodní dopravu a pro voroplavbu dostačoval dosavadní stav.

Vchynicko - Tetovský plavební kanál, 820 m n.m., jehož stavba trvala od r. 1799 do r. 1801, umožňoval plavení těženého dřeva z dnes již bývalé osady Vchynice-Tetov (2 km od Modravy) až do Prahy. Byl vybudován podle návrhu Ing. Josefa Rosenauera a na náklady Josefa Schwarzenberga. Kanál je 4 až 5 m široký s hloubkou 1,6 m, délka k rozvodně vybudované v l. 1937-1938 před vesnicí Mosau je 11 km. Od rozvodny teče přímočarým skluzem (šířka 1,3 m, hloubka 0,7 m) a přetíná silnici Srní - Prášily, kde skluz končí a kanál pokračuje až do Křemelné. Délka kanálu je 14,4 km a obchází nesplavný balvanitý úsek Vydry. Naposled se dřevo kanálem plavilo v r. 1958. Dnes voda z rozvodny teče potrubím do nejvýkonnější vodní elektrárny západních Čech na Čeňkově Pile. 

::2014 Všechna práva vyhrazena - Obecní úřad Horská Kvilda ...::