SKLÁŘSTVÍ A ŠUMAVA (zpracoval Pavel Nedvěd)

 glass

Ze šumavských lesů po nekonečné věky vytékají dolů do kraje, na sever i na jih, nespočetné praménky, potoky a řeky. Před více než půl tisíciletím zde vytryskl nový,  průzračný pramen,  vytvořený z křemene, ohně  a lidské práce : S K L O .

Sklářství tvoří významnou kapitolu historie Šumavy. Pan Edmund Šebek napsal ve své knize o českém sklářství a obchodu se sklem, že nic neproslavilo v minulosti Českou zemi po celém světě více, než sklo. V dobách největšího rozkvětu českého sklářství v 18. a 19. století nebylo nikde jinde v Čechách, ale ani v Evropě takové soustředění sklářských hutí, jako na poměrně nevelkém prostoru Šumavy. V průběhu zhruba šesti století tady pracovalo přes sto hutí. Sehrály významnou roli v českém sklářství a značně ovlivnily i vývoj osídlení Šumavy.

Hraniční Hvozd  poskytoval sklářům dvě základní podmínky pro výrobu: dřevo a křemen. Především dřeva zde bylo huťmistrům k dispozici prakticky libovolné množství, a to v dobách, kdy se již ve vnitrozemí začal projevovat jeho nedostatek. A bylo zde velice laciné. Pro majitele, nebo zástavní pány těchto lesů totiž představovalo dřevo téměř bezcennou věc. Prostor byl  velmi řídce osídlen a do vnitrozemí, do oblastí s vyšší spotřebou, mohlo být dřevo dopravováno pouze z míst, kde Vltava nebo Otava umožňovaly primitivní plávku. A to bylo v poměru k celkovému rozsahu hraničního Hvozdu ze zcela zanedbatelných ploch.

V jednom posudku zástavního panství Hvozd z roku 1640 se říká : "Tyto lesy se rozkládají na nepřístupných a nesmírně pustých místech, kam nelze   vjet vozem, kde často nejsou sebemenší potůčky, po nichž by bylo možno  dřevo plavit, takže pokud jde o dřevo, neposkytují žádný užitek. Je nemožné určit rozlohu těchto lesů. Nejsou to lesy jako jinde v zemi, kde poskytují všeliký užitek z prodeje dřeva k otopu a stavbě,  pastvě a lovu. Tyto lesy je nutno považovat za pustinu, neužitečnou, mrtvou a ztracenou věc bez ceny, o níž nemá nikdo zájem".

Skláři byli proto v těch dobách vrchností vítáni. Jejich poplatky za užívání lesa, půdy, za pastvu a další, představovaly - i když byly velice nízké - jednu z mála možností, jak mohla šlechta dostat ze svých ohromných lesních panství  alespoň nějaké hotové peníze. Skláři byli také dlouho šlechtou značně chráněni a měli  pro svůj ekonomický přínos celou řadu výsad.

Šumava byla pro skláře výhodná i tím, že tudy vedlo několik prastarých obchodních stezek, spojujících od nepaměti jih a sever Evropy. Tyto cesty  umožňovaly odbyt sklářských výrobků z pralesní oblasti Hvozdu do velkých měst v celé Evropě. Rozložení nejstarších skláren napovídá, jak velký význam měly stezky pro huťmistry. Zřetelné to je především u starých hutí na Vimpers-  kém  panství, které byly jako korálky navlečeny na Zlatou stezku, nebo do její těsné blízkosti. Také nejstarší sklárny u Kašperských Hor,  Vogelsang a Svojše  či Babylon a Paště u Hartmanic, vznikaly poblíž dalších obchodních stezek.

                                                   *

Sklo představovalo z počátku značně exkluzivní zboží. Jeho vlastníkem   se stávali pouze velmi bohatí lidé, šlechta světská i duchovní. Stejně  exkluzivní charakter měly i vlastní výrobky. Byly určeny především pro reprezentaci a ozdobu majitele. Výjimku snad, alespoň pokud jde o praktické použití, tvořilo okenní sklo, tzv. prohlédací kolečka.

Je samozřejmé, že v nejstarších dobách, tj. od poloviny 14.století až za polovinu 17.století, byla úroveň výroby na šumavských hutích poměrně nízká a asi se nemohla vyrovnat výrobkům tehdejších benátských a francouzských skláren. Ale na přelomu 17. a 18. století již dokázala řada zdejších huťmistrů výrazně zlepšit kvalitu svého skla. Podnětem k vyšší aktivitě huťmistrů byl stoupající zájem trhu.

Po skončení třicetileté války došlo v Evropě již před koncem 17.století       k hospodářskému oživení, při němž se zlepšila finanční situace dalších vrstev obyvatelstva, finančníků, obchodníků a větších živnostníků. Ti se snažili        vyrovnat šlechtě, mj. vlastnictvím vzácných předmětů, mezi něž tehdy patřilo i sklo, respektive umělecké předměty ze skla. Svoji úlohu ve zlepšování výroby šumavských skláren sehrála samozřejmě i zvyšující se kvalifikace huťmistrů, vývoj technologie výroby skla i zdokonalení sklářských pecí. Již před koncem 17. a v průběhu 18. století tak došlo na Šumavě k největšímu rozvoji sklářství, který pak, i když s výkyvy, pokračoval i v 19. století.

Šumavské sklárny měly různě vysokou kvalitu výroby. Značný počet z nich byly jednoduché hutě, vyrábějící především různé skleněné korálky pro růžence, paternostery a nepříliš kvalitní duté sklo, tj.lahvičky na šňupavý tabák, brizil, různé sklenice, okenní sklo a "židovská" zrcátka. Korálky, pateříky, ale nesloužily pouze k výrobě  růženců pro zbožné věřící. Významnými uživateli těchto korálků a tedy, i když  většinou nepřímo, zákazníky šumavských hutí byli obchodníci s otroky, kteří za ně kupovali v Africe své černé zboží.

Někteří šumavští huťmistři však přivedli postupně výrobu skla na vysokou úroveň, a to nejen kvalitou vlastního skla, ale i jeho uměleckým  zpracováním. Číše, poháry a sklenice umělecky tvarovali a zdobili různými technikami, např. malováním, rytím, broušením, zlacením či kováním nebo kombinací těchto metod. Právě rytí a broušení skla, u jehož zrodu stáli dvorní řezači drahých kamenů na dvoře císaře Rudolfa II na konci  16.století,  např. Kašpar Lehman, Jan Kryštof Dorsch nebo David Engelhardt,  zvýšilo nebývale zájem zákazníků. Byla to zcela nová kvalita proti do té doby převládajícímu benátskému sklu, zdobenému hutnickými metodami, např. nitkováním nebo květováním. Také   na českých hutích se do té doby používal základní princip benátského skla, tenké stěny výrobků. Pro rytí a broušení to bylo ale technologicky nevhodné.

V prvé polovině 17.století, kdy se toto sklo objevilo, zaujímaly na českém jihu prvenství novohradské sklárny. Ke konci 17.století je již dostihly některé šumavské hutě, především na vimperském panství. Na prvém místě to byla huť jednoho z nejslavnějších šumavských sklářů, Michala Müllnera na Helm- bachu za Lipkou. Její slávu zahájilo Michalem Müllnerem vynalezené křídové sklo, které znamenalo kvalitativní skok ve sklářské technologii. Bylo dokonalou surovinou pro umělecké zpracování. Přidáním čistého vápence, křídy, získala sklovina do té doby nevídané vlastnosti. Stala se chemicky odolnou, oproti starým kmenům neztrácela stárnutím lesk a tzv. neslepla. Také byla podstatně tvrdší, než dosavadní pouze potašová skla. Vznikla opravdu křišťálová hmota. Její těžší hutnická zpracovatelnost a z toho vyplývající zvětšení tloušťky stěn výrobků bylo přesně to, co nová sklovina a nové druhy zdobení potřebovaly pro získání titulu "český křišťál". Tento světově proslulý název neoznačuje pouze místo svého původu, ale také nový typ skla.

Tehdy se začal vyvíjet vztah mezi českým sklářským severem a jihem. Jih, šumavské sklárny, zaujal vedoucí postavení ve výrobě, sever se postupně více věnoval zušlechťování skla a posléze i rozvoji obchodu.

                                                    *

Staré sklářské hutě potřebovaly pro svůj provoz nesmírné množství dřeva. Samotná sklářská pec ho spolykala mnoho, ale byl to pouze menší díl celkové potřeby sklárny. Největší množství dřeva bylo zapotřebí pro výrobu potaše, nezbytné přísady sklářského kmene. Byla vyráběna vyluhováním popela.Huť  potřebovala mnoho desítek centů potaše ročně a k výrobě jednoho kilogramu potaše bylo zapotřebí popela ze 2.000 kg smrkového dřeva. Lze si představit, jaký dřevožrout byla taková sklárna, jak rychle mizel les v jejím okolí. A když bylo okolní dřevo spotřebováno, to netrvalo nijak moc dlouho, sklář prostě huť opustil a postavil novou na jiném místě, uprostřed nedotčeného pralesa. Tak provozem skláren docházelo k odlesňování částí do té doby celistvého Hvozdu. Na taková místa pak přicházeli zemědělci, kteří zde snáze získávali půdu. Nejednou se i samotní skláři měnili v zemědělce. Staré sklárny prorážely cestu zemědělskému využití oblasti.

Stopy této činnosti najdeme na Šumavě dodnes. Jestliže známe umístění starých zaniklých hutí, najdeme tam buďto odlesněné plochy uprostřed lesů , např. Starý a Nový Brunst, Šmauzy, Gerlova, Filipova, Michlova Huť, Zlatá Studna, Babylon, Paště, Jelenov, Tiefental, nedávno ještě hutě na Svarožném potoce, Šerava a mnohá další, nebo souvislé plochy zemědělské půdy včetně novějšího osídlení, např. celé okolí Klášterce, oblast  Borová Lada - Nový Svět - Nové Hutě - Pokovy Hutě, okolí Stach, Prášilsko, Železnorudské údolí až k Javoru, oblast Nýrsko - Svatá Kateřina a další. Jen nad nevelkým počtem opravdu malých kočujících skláren se opět zavřel les.

                                                    *

Sklářští mistři přicházeli do Hvozdu z jiných oblastí země, kde již většina z nich provozovala sklářskou výrobu. Byli to lidé zkušení, podnikaví, toužící po úspěchu a bohatství a většinou v tehdejším měřítku i vzdělaní. Byli mezi nimi i příslušníci drobné šlechty, většinou ale své tituly na Šumavě nepoužívali. Svými schopnostmi, vědomostmi i bohatstvím stáli nad okolními sedláky, v převážné většině negramotnými. Stávali se proto vedoucími osobnostmi      ve své oblasti. Především "na královském", v oblasti tehdejších králováckých rychet, sehráli sklářští mistři významnou úlohu jako předáci všech Králováků v jejich téměř 250 let dlouhém, často dramatickém boji za svoje práva proti vrchnosti. Většina vrchních rychtářů téměř do konce 18. století byli huťmistři  z rodin Gerlů, Preisslerů, Eisnerů, Schürerů, Haffenbrädlů nebo Löffelmannů.

                                                   *

Mnoho vykonali skláři pro kulturní vývoj Šumavy. Sami sice žili na svých  hutích celé dlouhé měsíce v odloučení od světa, ale za nimi přicházeli jejich  obchodní partneři z velkých měst a huťmistři jim tyto návštěvy často opětovali. Při těchto cestách, byly to samozřejmě především obchodní cesty a ne nějaká   dovolená na zotavenou, poznávali skláři současný život a kulturu ve velkých městech. Po návratu zpět se snažili uplatňovat tyto městské způsoby i ve svém životě na huti. Bylo to patrné na obydlích úspěšných sklářů, na společenském životě i na svátečním oblečení nejen huťmistrů, ale i obyčejných sklářů.

 Skláři se také významně podíleli na výstavbě, úpravách nebo provozu kostelů. V podmínkách horské oblasti Šumavy byl kostel vlastně jediné místo, kde se lidé mohli osobně setkat s vyspělejší kulturou stavební, výtvarnou, lite- rární i hudební. Huťmistři se tedy podporou nebo i výstavbou kostelů podíleli na kulturním vývoji svého okolí. Vzpomeneme především kostel sv.Anny      na Javorné.V roce 1700 jej dali postavit skláři Jan Filip Gerl, Jan Jakub Eyssner a Jiří Gerl s Ondřejem Poschingerem. Rovněž kostel na Hůrce byl postaven sklářskými rodinami Hafenbrädlů a Abelů. Podporu huťmistrů měly i kostely v Železné Rudě, Čachrově, Prášilech a  Velharticích, Gerlovská kaple hřbitovního kostela v Sušici a samostatná kaple Čtrnácti pomocníků na vimperském hřbitově, postavená Michalem Müllnerem.

Řada členů sklářských rodin se stala duchovními. V tomto směru zvláště vynikala rodina Gerlů. Jan Kašpar Gerl, svého času vrchní rychtář Králováků, měl 6 synů a všichni byli duchovní. Jako kaplani a faráři působili na Javorné, Mouřenci, Dobré Vodě, kde farář Jan Jakub Gerl založil pamětní knihu místní fary, a další, Ferdinand Gerl  působil 23 let jako farář na Čachrově.

                                                  *

      Činnost sklárny poskytovala obživu nejen huťmistrům a jejich sklářům,  ale i okolním zemědělcům. Staří sedláci na lesních dvorech dokázali získat z okolní přírody téměř vše, co potřebovali k životu, jen hotové peníze pro ně byly obtížně dostupné. Ty les ve starých dobách příliš neposkytoval. Provoz sklárny byl v tomto směru jednou z mála příležitostí. Bylo to např.povozničení při sklárně. Skleněné zboží bylo rozváženo do často velice vzdálených míst    vnitrozemí na obou stranách hranice, zpět pak většinou obilí a pivo. Příležitost k výdělku dával i dovoz dříví a křemene ke sklárně a v neposlední řadě i pálení popela a výroba potaše. V určitém rozsahu i přímé práce ve sklárně. Ohnivá záře sklářských pecí byla pro celou oblast znamením větší existenční jistoty.

Samozřejmě to  nebyla žádná idyla. Občas docházelo k prudkým střetům hospodářských zájmů sedláků a sklářů. Zvláště při prodeji rozsáhlých lesních ploch vrchností sklářům se místní sedláci cítili, po pravdě řečeno právem, omezováni ve svých starých právech na užívání lesa, na prvém místě v právu   na pastvu. Vznikala z toho řada prudkých sporů, vrcholících až násilnostmi. Zlou krev u sedláků dělalo i to, že skláři bývali vrchností výrazně preferováni,  a to i prostí dělníci z hutí, tzv. "továrníci". Přečin, za který byl sedlák nebo podruh uvězněn nebo fyzicky potrestán, si sklářský dělník odskákal nepříliš vysokou pokutou. Vrchnost totiž velmi dbala na to, aby sklárna nebyla ve svém provozu zbytečně zdržována. Ale víceméně to byly jen průvodní jevy jinak prospěšné koexistence sklářů a sedláků.

                                                  *

Řada šumavských hutí se zapsala významným způsobem do historie českého sklářství. Již jsme vzpomněli  objevu křídového skla na  Helmbašské (Michlově) huti. Před koncem 17. stol. na ní Michal Müllner zavedl  výrobu ušlechtilých barevných skel, např. smaragdového a rubínového. Na základě kvalitní výroby rozvinul Müllner zprvu osobně, později prostřednictvím svého mladšího syna Jana neobyčejně rozsáhlý a úspěšný obchod se sklem do celé Evropy, Turecka a Indie. Jeho zboží začali prodávat i začínající obchodníci  se sklem ze severních Čech jako např. Emanuel Hölzl, Jiří Hölzl, Kašpar Kittl, Jan Kryštof Kittl, Jan Janke, Matěj Janke, Tobiáš Preissler, Jan Pavel Preissler nebo Eliáš Kreybich. Tím byl učiněn důležitý krok k rozvoji podnikání, které  vyústilo ve vznik obchodních společností, jejichž obchodní domy prodávaly české sklo po celé Evropě a posléze také ve španělských koloniích v Americe.

 K dalším významným sklárnám patřily hutě rodiny Meyrů, především huť Adolf u Vimperka a Lenora. Na huti Adolf bylo poprvé v Čechách vyrobeno dvojitě vrstvené sklo.Pavel Meyr položil základy úspěchu sklárny Annín, která  se pak proslavila výrobou špičkového křišťálového skla, s nímž měla velké úspěchy především v Anglii a Americe. Bylo dodáváno i na ruský carský dvůr. Velký úspěch této sklárně přineslo také na počátku 20.století zavedení výroby bílého i barevného olovnatého křišťálu.

Sklárna Klášterský Mlýn získala na přelomu 19. a 20. století světovou pověst i úspěch svým secesním sklem. Jemné kovové povlaky, listry a irisy, zde skláři spojili s řemeslnou dokonalostí a tradičním uměním tvarování skla a nejméně se vyrovnali dílům amerického skláře-výtvarníka Tiffanyho, která byla do té doby považována za vrchol sklářské secese.

Sklárny na Hůrkách představovaly začátkem 19. století jeden z největších sklářských podniků v celém Rakousku - Uhersku. Sklářská rodina Ábelů je  přivedla k velkému technickému i obchodnímu úspěchu. Jejich specialitou byla zrcadla. Zprvu foukaná, největší, jaká byla touto technologií vyráběna, později,  v prvé pol.19.stol. i litá. Tato technologie byla vůbec poprvé zavedena na huti ve Ferdinandově údolí pod Debrníkem. Ábelové svá zrcadla, často zdobená  po benátském způsobu, dodávali nejen do Prahy a Čech, ale také do Vídně, Norimberka, Terstu, na Blízký východ i do Egypta. Pro exotické obchodní partnery postavili Ábelové na Hůrce  přepychově vybavený "Turecký dům". Jejich  zásluhou byl také zkvalitněn chov místního chovu skotu, z čehož měli užitek i okolní sedláci.

Bylo by možné vzpomenout na vynikající výsledky dalších šumavských hutí, např.Vogelsangu, Zlaté Studny, Tischlerovy hutě, Alžbětínských skláren  a celé řady dalších. Byly významným pramenem slávy českého skla.

                                                    *

Vývoj šumavského sklářství byl řadou vnějších okolností ovlivňován také negativně. Od nejstarších dob se sklárny uvnitř hraničního  Hvozdu nevyhnuly následkům válek. V prvé polovině  17.století válka třicetiletá a pak na přelomu 18. a 19.století války napoleonské, zasáhly velmi nepříznivě do jejich provozu. Třicetiletá válka přinesla oblasti Šumavy přímé vojenské ohrožení a velkou zkázu. Napoleonské války poškodily šumavské skláře spíše nepřímo. Válkou  deptaná Evropa měla málo peněz na nákup jejich skla, obchodní partneři sklářů v místech válečných událostí byli často zruinováni, nebo i zahynuli a nemohli  proto uhradit své, často značně veliké, finanční  závazky huťmistrům. Natož pak objednávat další zboží. Tím vším utrpěly hutě  nesmírné finanční ztráty a úpadek výroby. Většinou zastavily výrobu, pouze některé v omezeném rozsahu vyráběly na sklad. Nepříjemným důsledkem napoleonských válek bylo i to, že se v té době, za blokády, rozvinula v Anglii výroba nového skla, olovnatého křišťálu, který vytvořil českému sklu nečekanou konkurenci.

Staří huťmistři pracovali většinou velmi konzervativním způsobem. Neradi měnili své tradiční postupy výroby, především v oblasti technologie. Věnovali se v podstatě kusové výrobě, nejednou přímo na zakázku. Bylo to sice velmi kvalitní, ale také značně nákladné. Novou anglickou a holandskou konkurencí byli proto po začátku 19.stol. značně zaskočeni. Dost potíží jim udělala již o sto let dříve vzniklá konkurence skláren bavorských a saských. Tenkrát byla našim obchodníkům zakázána doprava skla po Labi do Hamburku a tím byly postiženy i filiálky severočeských obchodních společností v Amsterodamu, Španělsku i Portugalsku a zpětně i šumavské sklárny.

Technický pokrok v 19.století umožnil ve sklárnách nahradit dřevo uhlím, respektive plynem, potaš z dřevěného popela pak draselnými solemi. Sklárny se tím stávaly nezávislými na lesních oblastech a byly proto nově zakládány u velkých měst ve vnitrozemí. To jim přineslo mj. velké úspory na dopravě skla včetně úspor škod za rozbité zboží.

Noví skláři nebyli také tolik zatíženi starou tradicí výrobní ani sociální. Zatímco na starých hutích vládl jakýsi patriarchální systém, osazenstvo tvořilo     v oblasti výrobní i sociální jakousi "hutní rodinu" pod vedením huťmistra, uplatňoval se již na nových vnitrozemských sklárnách  moderní a výkonnější způsob podnikání ve sféře výrobní, obchodní i sociální. Nový typ moderního kapitalistického podnikání svými důsledky vážně zasáhl především menší šumavské sklárny. Hromadná výroba byla produktivnější a lacinější, získávala stále širší okruh zákazníků. Ovlivňovala zároveň jejich vkus, ne vždy pozitivně. I v této situaci se některé šumavské sklárny dokázaly novému tempu a stylu přizpůsobit a zachovat si při tom vysokou, až špičkovou jakost výroby. Mezi takové úspěšné sklárny patřil např.Klášterský Mlýn, Annín, do konce 19.století sklárny na Hůrce a především sklářský velkopodnik Meyrś Neffe pana Kralika z Meyrswaldu s nejvýznačnějšími závody ve Vimperku a Lenoře.

                                                    *

Od prvé pol.18.století bylo sklářství na Šumavě nepříznivě ovlivňováno změnou hodnoty dřeva. Zatímco v nejstarších dobách majitelé panství skláře na svém území vítali, postupně se tento vztah obrátil. Ve vnitrozemí totiž došlo k velkému nedostatku dřeva a majitelé lesních panství Šumavy se stále více snažili využít této situace a dřevo ze svých lesů výhodně zpeněžit tam. Začali  usilovně budovat plavební cesty po Vltavě, Otavě, Blanici, Volyňce i Úhlavě. Zakládali dřevařské osady a budovali celé složité a efektivní plavební systémy včetně umělých kanálů a nádrží. A jak se jim začal dařit  prodej dříví do vnitrozemí,  měnil se jejich vztah ke sklářům. Nejprve zvyšovali poplatky za užívání lesa a další práva, až posléze provoz skláren zastavovali, přesněji řečeno jim       neobnovovali smlouvy na další provoz hutí. Změna postoje vrchnosti k hutím se projevovala u Eggenberků na vimperském panství již v prvé polovině 18.stol., přesto, že dříve tato vrchnost sklářům neobyčejně přála.

Nejdůraznějšími odpůrci skláren se stali Schwarzenbergové. Ti se zaměřili  na přímý prodej dřeva do vnitrozemí, převážně až do Prahy či Vídně. Zahájili stavbu rozsáhlých plavebních systémů pro dopravu dřeva, rozvíjeli dřevařské osídlení, později, po důsledcích prvé vlny ohromných těžeb, zahájili i rozsáhlé zalesňování a pěstování lesa. Pro ochranu lesů v nich zakázali starou formu lesní pastvy dobytka místních sedláků, přesněji řečeno jim za toto právo dávali   jednorázové finanční vyrovnání. Do jejich záměrů pochopitelně sklárny moc nezapadaly. Proto tam, kde získali nová panství, už místním hutím mnoho života nezbývalo. Schwarzenbergové již neobnovovali smlouvy na jejich další      provoz, vykupovali je a usazovali na nich většinou rodiny svých dřevařů. To, že na  počátku 19.století povolili postavit novou, dosti velkou sklárnu starému Josefu Meyrovi a darovali mu na okraji Vimperka dokonce zdarma pozemek     i možnost získání potřebného stavebního materiálu, není žádná výjimka, ale zcela logické a praktické z hlediska jejich  podnikatelské filozofie. Nová huť byla postavena u Vimperka na břehu Volyňky a Schwarzenbergové tím získali znamenitého zákazníka pro své dříví, plavené po Volyňce z lesů za Lipkou, tehdy navíc již značně přerostlých a posléze postižených velkou kůrovcovou kalamitou. Takto dodávali Meyrovi ročně 7-8000 m3 přímo ke sklárně.                                                  

Velkou ranou pro šumavské sklářství byla před koncem 19.století velká  kůrovcová kalamita, následující po ničivých vichřicích a polomech v roce 1868 a především v říjnu 1870. Tehdy v průběhu několika let prakticky zmizel les na velkých rozlohách Šumavy. Pro odvoz kalamitního dříví byly budovány nové cesty a silnice, došlo ke značnému rozvoji pilařství. Bylo zajištěno i do budoucna využití dřeva pro vnitrozemí, a to jak palivového, tak i stavebního. Tímto dramatickým zvratem došlo k zániku dalších  místních skláren.

                                                   *

Z více než stovky hutí, které od poloviny 14. století v oblasti Šumavy pracovaly, se 20. století dožilo pouze několik. Mezi ně patřily především sklárny Vimperk a Lenora, dále Annín, Klášterský Mlýn a Alžbětínská huť, která však ochutnala dvacáté století jen velmi krátce.

V dnešních dnech už nepracují ani sklárny ve Vimperku a Lenoře, Annín se změnil v brusírnu a v Husinci se postavila zcela nová sklárna -Schott- na výrobu užitného skla. Sklářský kmen se do této sklárny dováží z Německa.                                      

Sklářská tradice tedy na Šumavě zanikla. V průběhu šesti století ji vytvářelo mnoho sklářských rodů. Z jejich dovednosti a podnikavosti, pracovitosti, vytrvalosti i odříkání získala Česká země nejen značné bohatství, ale i uznání, úctu a slávu. Přispěli významnou měrou k tomu, že se Šumava stala domovem nejen jim, ale i zemědělcům, že se z pralesní pustiny změnila v domov lidí.

Hmotné stopy po sklárnách najdeme dnes v šumavské krajině jen vzácně.  Jsou to většinou jen zbytky rozpadlých zdí nebo zarostlý pahrbek na místě     jejich někdejších objektů a také hroby na dosud zachovaných hřbitovech a v kostelích. A přece jsou zde všichni navěky spojeni svými životy i smrtí s tímto krajem. Jsou věčnou součástí naší Šumavy.

::2014 Všechna práva vyhrazena - Obecní úřad Horská Kvilda ...::