Z HISTORIE KVILDY (zpracoval Pavel Nedvěd)

kvilda

   Pláně, neboli Kvildy jsou charakteristickým typem šumavské krajiny. Jsou to oblasti rozkládající se  v nadmořské  výšce mezi 800 - 1000 m v okolí Kochánova, Srní, Modravy, Kvildy a Knížecích Plání. Mají zvlněný  povrch a je na nich mnoho rašelinišť. Nejvyšší  vrcholky jen mírně převyšují své okolí.

V jedné, snad nejtypičtější oblasti Plání vznikla už v dávných dobách obec, která převzala jméno svého okolí,K v i l d a. Je to jedno z nejstarších osídlení uprostřed kdysi velmi rozsáhlého hraničního pralesa, který pokrýval území od Plzně, Písku a Českých Budějovic až k Dunaji.

V 8.století vzrůstal počet obyvatel kolem Dunaje mezi Řeznem, Pasovem a Lincem a mohlo být zahájeno osídlování lesních území severně od Dunaje. Panovník Odilo přivedl z kláštera Reichenau u Bodamského jezera mnichy řádu svatého Benedikta a v roce 741 dal postavit klášter v Nieder Altaichu. Věnoval mu rozsáhlá území tzv.Severního lesa. Klášter se pak stal výchozím bodem a organizačním centrem rozsáhlé kolonizace. V období let 741 až 907 vzniklo asi 120 nových osídlení.

V roce 993 založili mniši z Nieder Altaichu na žádost českého biskupa Vojtěcha u Prahy  klášter Břevnovský, který se v dalším období podílel na kolonizaci Hvozdu z České strany.

Koncem 12.století byla základní kolonizace Severního lesa dokončena. Samotné mýcení pralesa, stavbu obydlí, úpravu zemědělské půdy a cest mniši spíše organizovali. Fyzické práce vykonávali obyvatelé klášterních panství, budoucí kolonisté nově získávaných oblastí. Celý program navíc podporovala místní šlechta jako ochránce klášterů a také jako silně hmotně zainteresovaná na kolonizaci. Rozsáhlá klášterní nebo šlechtická pralesní panství totiž sama o sobě neposkytovala žádný významnější hmotný užitek. Teprve osídlení tohoto prostoru mohlo přinést šlechtě jistý zisk.

                                                  *

Osídlování hraničního hvozdu ze severní strany začalo později než z jihu. Slované, usedlí v úrodných oblastech vnitřních Čech neměli o horskou pralesní oblast větší zájem. Podle starého tzv. pozemkového regálu, patřila veškerá půda v zemi panovníkovi. Ten ji mohl libovolně užívat, nebo darovat  komukoliv. Hraniční Hvozd byl považován za přirozenou součást obrany země a dlouho bylo zakazováno jeho mýcení. Systém hradské soustavy, zaváděný již od konce prvé poloviny 10.století Boleslavem I. vyústil posléze v polovině 11.stol. v osazování branného lidu v prostorách hlavních, tzv. zemských bran. Mezi nimi to byl i prostor Domažlic a postupně i další úseky severního okraje hraničního Hvozdu. V 11. století věnoval Břetislav I. klášteru v Břevnově tzv. Nezamyslický Újezd mezi Horažďovicemi a Sušicí. V druhé polovině 12. stol. věnoval Vladislav II. oblast kolem prastarého hradiště na vrchu Sedlo klášteru ve Windbergu. Mnohem starší zdejší slovanské osídlení z 9.a 10.stol. století dostalo pak název Albrechtice. Z obou těchto oblastí se rozvinula kolonizace okolní krajiny.

Výraznější vstup do Hvozdu nastal ve 13. století. Ve východní oblasti Hvozdu založili Rožmberkové k podpoře  kolonizace v roce 1259 cisterciácký klášter Vyšší Brod. Král Přemysl Otakar II. začal při velkolepém programu výstavby měst ve vnitrozemí Čech i s kolonizací okrajových částí Hvozdu. V roce 1263 založil cisterciácký klášter Zlatá Koruna, v roce 1265 České     Budějovice a v roce 1273 povýšil Sušici na královské město. Po roce 1257 věnoval svému oblíbenci, zvíkovskému purkrabímu Purkartu z Janovic oblast dnešního Vimperka. Purkart zde po roce 1260 začal stavět hrad. Kolem roku 1273 věnoval Přemysl Otakar II. Janovickým další rozsáhlé oblasti Hvozdu až do prostoru  domažlické zemské brány jako zástavní zboží. Janovičtí a rovněž Bavorové ze Strakonic a pánové na Velharticích se pak podíleli na kolonizaci dalších částí severního okraje Hvozdu.

                                                   *

   Zcela zásadní význam pro kolonizaci měly staré obchodní stezky, ve-    doucí Hvozdem od Dunaje na sever od nepaměti, některé od římských a snad   i předřímských dob. Především podél těchto cest a postupně v jejich blízkém okolí se usazovali zemědělci,uhlíři a později skláři.Trasování některých stezek  např. Horní zlaté, snad i Hartmanické a Bavorské bylo snad ovlivněno těžbou  zlata v Otavě a jejích přítocích a železné rudy v Železnorudském údolí. To je ovšem časový prostor daleko před kolonizací vnitřních oblastí Hvozdu.U zlata  to může být až do časů keltského osídlení.

Horní zlatá neboli Luzenská cesta směřovala od Luzného nekompromisně přímo "zum reichem Stein ", neboli k bohaté skále, k Rejštejnu. Na její trase jsou také rozsáhlé sejpy na Jezerním a Hamerském potoce. Protože hlouběji v českém vnitrozemí nebyla v nejstarších dobách žádná větší osídlení, kam by po této stezce směřoval obchod s obvyklým zbožím, především se solí, lze předpokládat, že cílem bylo především otavské zlato.Těžba zlata postupovala od Písku proti proudu Otavy až k Rejštejnu a pak po jejích přítocích, Losenici a Křemelné. Vznikaly zde zlatokopecké osady. Nejprve Rejštejn, později Rejštejnské neboli Kašperské Hory a Hartmanice. Kolem 13. století zde již byla významná těžba, která pak od počátku 14.století ovlivnila také kolonizaci okolního kraje. Z původních osad se stala královská horní města. V roce 1345 dali jejich bohatí měšťané z  Kašperských Hor králi Janu Lucemburskému pro výpravu proti Landshutu 600 vyzbrojených vojáků. Král za to obdaroval Kašperské Hory výsadami a daroval městu rozsáhlé území až téměř k zemské hranici, nazývané Vnitřní Kvildy. (Karlovo Privilegium z 29.9. 29.9.1345.)

Také syn krále Jana, Karel IV. měl Kašperské Hory pro jejich zlatou před- nost v oblibě. V roce 1356 dal postavit hrad Kašperk, v těsném sousedství  staršího hrádku Silchenstein -  dnes Pustý hrádek. Někdy se předpokládá, že  Silchenstein mohl vzniknout v dobách bogenského panství, historicky je Pustý hrádek uváděn pouze jako součást opevnění hradu Kašperk. Úkolem nového hradu bylo chránit zlatonosnou oblast  a být i pevnou  oporou  panovníka při správě Prácheňského kraje. Pro přímou podporu města dal Karel IV. v roce 1356 také popud " k vyhledání nové cesty", která by vedla obchod od Dunaje přímo přes  Kašperské Hory. Stará obchodní stezka od Luzného přes Huťskou horu směrem na Rejštejn míjela totiž Kašperské Hory ve značné  vzdálenosti, neboť byla v provozu dávno před jejich vznikem. Pro podporu užívání nové          cesty rozhodl Karel IV., že po ní dopravované zboží bude krom taveného zlata a stříbra osvobozeno od cla. Obchodníci byli povinni v městě noclehem a také zde museli nabídnout své zboží k prodeji.

Výstavba nové cesty ale byla velice obtížná. Po dosažení hřebene Huťské hory vedla močálovitým pralesem přes Mezilesní a Jezerní slať k jihu. Dosti značně porušovala staré zásady trasování obchodních cest přes horské pralesní oblasti. Nebylo příliš dodrženo, že stezka takovým prostorem je vedena pokud     možno po horských hřebenech, kdy se mimo lepší směrové orientace vyhýbá navíc močálovitým oblastem a zaplavovaným údolím potoků. Nová Karlova stezka byla trasována spíše jako normální cesta. Na jejím vytýčení se podílel jistý Henzlin Bayer. Dne 11.dubna 1356 byl císařem odměněn "za vyhledávání nové cesty k Pasovu nebo do Bavorska". Dostal 64 jiter půdy u osady Červená (Rothsaifen),  kde pak vznikl svobodný statek Bayerhof.                                                 

   Je pravděpodobné, že se již v období výstavby usazovali podél nové cesty lidé, pracující přímo na stavbě. Naznačuje to doklad z roku 1366, který konstatuje, že cesta je po desetiletém budování  dovedena ke Kvildě. Tímto označením byla asi těžko myšlena celá rozsáhlá oblast Kvild, to je pás pralesa, táhnoucí se  od Zdíkova až k Luznému, ale spíše přesnější bod, k němuž je nová cesta dovedena. To by mohlo znamenat, že v té době zde již bylo nějaké osídlení, kterému bylo dáno jméno oblasti.Pojmenování "Kvilda" se objevuje i ve sporech  strakonických Johanitů, tj.rytířů řádu sv.Jana, s městem Kašperské Hory o hranice svých pozemků na Kvildách. Přímé označení "ves Kvilda" je v listinách města Kašperské Hory  uvedeno z roku 1406.

Další oblast Kvild  patřila v roce 1318 strakonickým Johanitům. Hranice obou částí nemohla být v tehdejších poměrech stanovena nějak přesněji a mezi dravými "Horskými pány" a strakonickými Johanity vznikl hraniční spor. Byl rozhodnut až v roce 1388 králem Václavem IV.

Před rokem 1343 byla část Kvild, zahrnující pravděpodobně oblast kolem pozdější obce Kvilda, v držení píseckého královského šafáře Ondřeje. V roce 1343 potvrdil jeho synům Janovi a Tomášovi král Jan Lucemburský, že "les Kvildy zvaný,  ležící za Rejštejnem" je v jejich držení. Z toho lze usuzovat,  že ve vlastnictví Johanitů bylo kolem roku 1318 spíše území kolem Zdíkova a Branišova. Teprve po rozhodnutí o výstavbě nové cesty  je doloženo zápisy   ze sporů s Kašperskohorskými držení i oblasti Vnějších Kvild  Johanity.

Šafář Ondřej a pak jeho synové zahájili rýžování zlata na Jezerním potoce přímo v prostoru budoucí obce Kvilda. Jiný důvod jejich zájmu o tuto oblast lze v dobách před vznikem nové Karlovy cesty těžko najít. Na Kvildě se pak ještě po staletích vyprávěla pověst o dvou bratrech jménem Roman a Toman, kteří byli z trestu posláni do tohoto kraje.

Koncem 14. století přešly Vnější Kvildy do majetku Kaplířů ze Sulevic a před koncem 15.století pak dědictvím do držení Malovců. Vzniklo tzv. panství Velký Zdíkov, které zůstalo v držení Malovců až do konce 18.století. Bývalo také označováno jako "Malovecká Kvilda".O vzniku vlastní obce Kvilda není do konce 14.století přímých dokladů, lépe řečeno je málo i těch nepřímých. Z logiky věcí lze usuzovat, že prvé zárodky osídlení vznikaly v souvislosti s rýžováním zlata na Jezerním potoce nedaleko jeho ústí do Vltavy a později   i na potoce Hamerském v úseku od Mezilesní slatě ke zlomu u hory Antygl.

                                                      *  

Nejstarší část obce Kvilda byla tzv."vesnička", ležící na Jezerním potoce, na severním okraji Kvildy, v prostoru hlavního rýžoviště. Nedlouho poté pak výstavba nové cesty osídlování urychlila. Osadníci se usazovali podél cesty, především na suchém návrší mezi Jezerním potokem a Vltavou, kde vznikla hlavní část obce. Postupem času vznikaly další části, např. Hamerské domky, Vilémov, Brendl nebo Hoina. Ke Kvildě patřily i vzdálenější osady Vydří  domky (Widerbruckhäuser), Františkov a Hraběcí Huť.

Jméno obce Kvilda bylo odvozeno od téhož názvu celé rozsáhlé oblasti, rozkládající se v dlouhém pruhu z údolí Zdíkova až k zemské hranici u Černé hory a Luzného. V německém tvaru Gefilde znamená širé prostory lesů, lučin nebo polí, pláně. Jménem Kvilda bylo pojmenováno v tomto prostoru ještě další osídlení. Rozlišovalo je druhé označení, vyjadřující polohu k českému vnitrozemí. Dnešní Kvilda byla zvána Vnější Kvilda, Aussergefild, dnešní Horská Kvilda pak Vnitřní Kvilda, Innergefild .

                                                     *

Všichni kolonisté, ať už hledači zlata, stavitelé stezky, soumaři, později  skláři a dřevaři byli také zemědělci. Podmínkou existence v tomto drsném a  odlehlém kraji bylo získání potravy. Iniciátoři zdejší kolonizace, strakoničtí Johanité a město Kašperské Hory zvali mladé zemědělce, na které nepřipadlo dědictví rodného statku. Tito lidé z českého vnitrozemí i z Bavorska a Falce hledali novou půdu, nové možnosti obživy a výzvu kolonizátorů přijímali. Čekala je  tvrdá práce, spočívající v mýcení lesa, stavbě obydlí a získávání zemědělsky využitelné půdy.

Na Kvildách to bylo velice obtížné. Obrovské prostory okolního pralesa byly močálovité a pro získávání zemědělské, zvláště pak orné půdy zde byly použitelné jen některé svahy okolních kopců. Byl to asi jeden z důvodů, proč nové osídlení mělo od nejstarších dob spíše podobu vesnice dole v kraji, než  obce roztroušených lesních dvorů v sousedních oblastech. Obyvatelé Kvildy se sice věnovali především chovu dobytka, ale potřebovali nutně alespoň malé plochy orné půdy pro pěstování ovsa, žita, zelí, mrkve, lnu a později také brambor. I když výnosy byly  skromné a často vlivem počasí nespolehlivé, přece většinou stačily uspokojit potřeby místních obyvatel.

Na Kvildě byla poněkud vhodnější půda na jihovýchodním svahu vrchu Lapka a hlavně pak na jižním svahu hory Orel. Tam usilovnou prací mnoha generací získali  formou mýtí asi 80 ha orné  půdy "na Rejtech" a kopec pak byl místně zván Reutenberg. Přes všechno úsilí bylo ještě nutno především chlebové obilí dovážet z níže položených  oblastí.  Prakticky až na jedinou usedlost, Tremlhof, ležící u cesty z Kvildy na Horskou Kvildu, zde nebyly typické lesní dvory, stojící uprostřed svých pozemků.

                                                   *

Tak jako v ostatních oblastech Šumavy, vznikaly také na Kvildách skelné  hutě. Byla to především Hraběcí huť v blízkosti cesty k pramenům Vltavy, kte- rá zahájila provoz v roce 1794. Vyrábělo se zde na bocích broušené zrcadlové sklo a také sklo duté. Ve druhé polovině 19.stol. tuto huť koupil majitel místní  pily Josef Strunz, ale před rokem 1870 byla pro nízkou rentabilitu vyhašena. Po vichřici v roce 1870 a následné kůrovcové kalamitě byl její provoz v roce 1871 vzhledem k velkému množství kalamitního dřeva obnoven. Po skončení těžeb byl v roce 1888 přesně z opačných důvodů provoz hutě definitivně  ukončen. V jejím okolí vznikla zemědělská osada Hraběcí Huť.V roce 1804 je uváděna pateříková huť v prostoru Vydřích domů, zvaná Bruckhäuserhütte.

Jihovýchodně od Kvildy, ve vltavském údolí,  vznikla sklárna "U Pivního hrnce ", Biertopfhütte. Jméno získala podle blízké skály, mající tvar pivního sudu. Prvně je zmiňována v roce 1749. Kolem roku 1772 ji měl v nájmu sklář   Václav Eisner, potom jeho slavný syn Ignác.Ten zde vyráběl ještě v roce 1815  skleněné korále. Byla to malá huť s jednou pecí o šesti pánvích.

Tehdejší majitel panství hrabě František ze Sickingenu dal postavit asi v roce 1802 v bezprostřední blízkosti této staré hutě novou huť o dvou pecích. Od roku 1802 zde tedy pracovaly dvě sklárny až do roku 1815, kdy byla stará huť vyhašena. Novou huť si kolem roku 1841 pronajali synovci skláře Meyra, Josef Taschek a Wilém Kralik. Brzy ale vyhořela. Nový majitel panství Velký Zdíkov, hrabě Wurmbrand-Stuppach, marně usiloval o obnovení hutě. Teprve další majitel panství, hrabě Thun-Hohenstein dal v roce 1852 postavit novou sklárnu o dvou pecích. Vyrábělo se zde potom  duté sklo.

Celé údolí včetně osídlení dostalo úřední název Františkov. Místní obyva- telé však i nadále používali tradiční jméno Biertopfhütte. Huť v tomto místě ale měla souzen zlý osud. Již po ročním provozu v roce 1853 znovu vyhořela. Obnovena byla v témž roce a pronajal si ji sklářský velkopodnik Meyerś Neffe z Vimperka a to na 24 roků. Vyrábělo se tam na jedné peci velmi kvalitní sklo duté, na druhé sklo tabulové. Ke sklárně tehdy patřila i brusírna, vypalovací pec na křemen, dvě stoupy, úřednický čili panský dům a dva domy pro skláře. Bohužel   v roce 1873 sklárna opět vyhořela. Na zdejší skláře dolehla veliká bída. Byli bez práce a neměli možnost přejít na jinou huť v okolí. Následkem kůrovcové kalamity došlo k zániku mnoha hektarů lesů Šumavy a také řada dalších skláren musela "vyhasit" pro nedostatek dřeva. O těžké situaci sklářů z Františkovy hutě dokonce složil místní učitel "Píseň o bídě na Biertopfu". Ubozí skláři pak s touto písní obcházeli široké okolí a v podstatě žebrali.

V letech 1876-77 došlo k dalšímu pokusu o obnovu sklárny Františkov, v roce 1890 byla však tato huť definitivně vyhašena.

Na západním svahu Vysokého stolce byla na katastru Kvildy Tobiášova huť, založená v roce 1750 Tobiášem Adlerem. Není známo, do kdy se tam    vyrábělo sklo, předpoklad je, že značně přes rok 1800. Pozemky hutě a hutním provozem odlesněné plochy pak byly využívány zemědělsky, budovy hutě byly  osídleny dřevaři. V červenci 1889, týden po velkém požáru Kvildy, vyhořel  zcela i velký dům u hutě.

                                                    *

V našem vyprávění o Kvildě jsme se seznámili s pozemkovou vrchností této oblasti až do roku 1799. Tehdy 24.června přešlo panství Velký Zdíkov po 250 letech z držení rodiny Malovců do rukou hraběte Sickingena. Ale již 25.května 1803 dochází k další změně majitele a ta jakoby otevřela stavidla dalšímu přívalu prodejů,.včetně exekučních,  Zdíkovského panství. Mezi lety 1803-1846 se v jeho držení, nejednou na pouhý rok, vystřídalo devět majitelů. Panství zahrnovalo území Velký Zdíkov, Masákovu Lhotu, Nové i Pokovy Hutě, Staré Hutě a část Františkova, Kvildu včetně Tobiášovy hutě a Hraběcí Hutě, Vydřídomky a Bučinu.

Od počátku zdejšího osídlení až do konce 18.stol. měli zdejší zemědělci povolen volný odběr dřeva pro vlastní potřebu a rovněž právo pastvy pro svůj dobytek v okolních vrchnostenských lesích. Po převzetí panství hrabětem      ze Sickingen sestavil nový majitel 5.listopadu1800 přesný soupis rozsahu práv pastvy, odběru dřeva a dalších služebností. Od toho dne mohli sedláci i dom- káři užívat tato práva pouze ve stanoveném rozsahu. Ten byl u dřeva stanoven tak, že pro vytápění počítal s topným obdobím 9 měsíců, 12 hodin denně plného topení a ve zbývajících třech měsících pouze pro vaření, pečení chleba  a přípravu krmení pro dobytek. Na údržbu budov byla přidělena 2% celkového množství "naturálního dříví".

V roce 1846 koupili panství Velký Zdíkov Thunové. Opakující se změny majitelů a především rozsáhlé služebnosti, kterými  bylo celé panství zatíženo, byly příčinou nedobrých výsledků hospodaření. Hrabě Thun  proto začal ihned po koupi  panství usilovat o to, aby následky dosavadního hospodaření byly   co nejrychleji a co nejvíce omezeny. Usiloval proto i o další omezení mnoha služebností. Nebyl zdaleka spokojen s úpravou  z roku 1800,  protože i po ní bylo zatížení panství služebnostmi velice vysoké. Jen z obou Kvild mělo 52 sedláků a chalupníků pastevní právo pro 509 kusů hovězího   dobytka. Sedláci  mohli z 1.931 jiter lesa odebrat ročně 1.150 sáhů palivového a 217 sáhů dříví stavebního. Pastevní právo zatěžovalo 6 375 jiter lesa.

V roce 1848 se tyto vztahy od základů změnily. V Rakousku byla zrušena pozemková vrchnost i zatížení sedláků vrchnostenskými dávkami. Soudní   pravomoc přešla z pozemkové vrchnosti na nezávislé soudy. Nově zřízené okresní soudy převzaly vedení pozemkových knih, daně vybíraly berní úřady. Je pochopitelné, že se  bývalá pozemková vrchnost po ztrátě svých výsad snažila zbavit starých služebností k místním obyvatelům. S tím oprávnění sedláci a chalupníci nebyli nijak nadšeni. Protichůdné snahy obou stran byly poprvé poněkud urovnány v roce 1866. Sedlákům tehdy slíbila pozemková komise přidělení pozemků a finanční vyrovnání za zrušené služebnosti. Dne 17. října 1867 bylo předáno oprávněným sedlákům 2 160 jiter (asi 1240 ha)     lesa do vlastnictví obce. Finanční náhrada více než 18.000 zlatých nebyla ale vyplacena v hotovosti, ale v obligacích. Pro majitele panství zůstal na Kvildě  pouze patronát nad farou.

                                                      *

Zdánlivě nekonečný hraniční Hvozd byl od počátku kolonizace mýcen     a využíván pouze pro potřeby nových osadníků a samotných majitelů panství. Z poměru jeho rozlohy a počtu obyvatel vyplývá, že to les nijak neohrožovalo. Ale postupným zvětšováním osídlení a hlavně vstupem železářství, sklářství a doprovodné činnosti uhlířů a popelářů se mnohonásobně zvýšilo i mýcení lesů.  Největší útok na Hvozd nastal zahájením plavení dřeva pro vnitrozemní trhy na obou stranách hranice. Došlo k tomu v 18.století a vlastníci lesních panství brzy poznali, že je o ten nevyčerpatelný prales nutno začít urychleně pečovat, především o jeho obnovu. Na české straně přivedli Schwarzenberkové péči o les na vysokou úroveň. Bohužel při tom došlo k pečlivému, ale ve svých  důsledcích nešťastnému rozšíření smrkových monokultur na Šumavě. Dodnes se s tím šumavské lesy potýkají, někdy i hynou.

V oblati Kvild, tedy na panství Velký Zdíkov, se konkrétnější péče o les objevila vlastně až v roce 1800, kdy hrabě Sickingen upravil využívání lesa  místními sedláky. Dalším snahám o zlepšení lesního hospodářství zabránily neustálé rychlé změny majitelů panství. Ztratilo se nenahraditelných 50 roků. Panství se stalo pouhým objektem spekulací. Paradoxem je, že základním impulzem spekulačních koupí a prodejů bylo především velké lesní bohatství. V roce 1812 byla zásoba dřeva odhadnuta na více než 6 miliónů  m3 a jeho cena na téměř 7 miliónů zlatých. Les tehdy pokrýval téměř tři čtvrtiny výměry panství. Tehdy ovšem bylo velmi obtížné toto dřevní bohatství zpeněžit, dodat  do vzdálenějších míst spotřeby a jediným významnějším odběratelem byly  místní sklárny.

Teprve poté, co Zdíkovské panství získal v roce 1846 hrabě Thun, došlo k zavádění skutečného lesního hospodaření. O les začal pečovat odborně     školený personál a specializovaní lesní dělníci, pro odvoz dřeva se začaly stavět řádné cesty. Byl vypracován dlouhodobý plán hospodaření a byl také dodržován. Panství se postupně vyvázalo ze služebností k místním sedlákům. Byly zakládány lesní školky. Kolem roku 1870 bylo vysazováno asi 200.000 dvouletých stromků ročně.

K tomuto programu bylo zapotřebí lidí.Na Kvildě vznikla v roce 1876 dřevařská osada Lesní domky a byla postavena myslivna, kde jako knížecí lesníci působili mj. Češi Martan a Noha, ten ještě po roce 1918, kdy panství převzal stát .

Postupně se zlepšovala i péče o selské lesy. Sedláci pochopili, že les je základem jejich existence. Z počátku se to projevovalo tím, že ve svých lesích káceli minimálně a pro svoje potřeby odebírali dřevo především z panských lesů.O nějaké cílevědomé péči o les a jeho pěstování nebylo ovšem možno mluvit ještě velmi dlouho. Prvním náznakem bylo přerušení hrabání jehličí a listí a osekávání mlází pro podestýlku dobytka. Postupem doby se začali starat také o výsadbu. Na výstavbu cest ovšem neměli peníze. Spojili se proto v tzv.    Lesní společnost, která převzala prostřednictvím lesního výboru odpovědnost za obhospodařování selských a obecních lesů Kvildy. Byl ustanoven i placený hajný, který pak odpovídal nejen za hlídání, ale i za celé lesní hospodaření.

                                                    *

Novým zdrojem obživy se v průběhu 19.století stalo řemeslné, posléze i průmyslové zpracování dřeva. Do té doby sloužilo dřevo většinou jen jako   palivo nebo stavební materiál pro vlastní potřebu. Teď se mnoha formami zpracování změnilo v rozličné druhy zboží a původní surovina se tak značně zhodnotila.Kvilda patřila k místům, kde v tomto využívání došlo k velkému rozvoji. Již v roce 1820 zde postavil velkou pilu Petr Strunz. Na ní vedle stavebního dříví vyráběl celou řadu dalších výrobků, mj. rezonanční dřevo.

V letech 1830-40 zahájila provoz další pila Zoglauerova a po vichřicích v letech 1868 a 1870 vzniklo na Kvildě dalších sedm pil.

V obci bylo několik truhlářů, dva soustružníci dřeva a dílny tesařů, kolářů a bednářů. Po první světové válce v těchto provozech pracovalo asi 400 lidí a bylo zpracováváno přes 24.000 plm dříví ročně. Vyrábělo se dřevo stavební,  rezonanční, sudy, různé bedny a bedničky, šindele, dřevěný drát, cívky na nitě, zátky do sudů, truhlářské výrobky a ještě celá řada dalších artiklů. Podstatná  část produkce byla dodávána na vzdálenější trhy na obou stranách hranice.

                                                      *

Po definitivním vyhašení sklárny na Františkově v roce 1890 koupil opuš- těné budovy Jakub Kraus z Vídně. V roce 1895 tam pak zahájil výrobu papíru a do roku 1897 vybudoval zcela novou továrnu. Provoz se modernizoval a rozšiřoval, pracovalo zde 170 - 200 dělníků. Ve dvacátých letech tohoto století činila denní produkce průměrně 12 tun papíru různého druhu a ročně bylo zpracováno 10-15.000 plm dřeva. Papírna dávala obživu nejen svým vlastním zaměstnancům, ale i dalším lidem z okolí, kteří pro papírnu těžili a dováželi rašelinu a dříví a odváželi vyrobený papír k železnici. V důsledku hospodářské krize a ještě dalších vlivů byla 30.dubna 1930 výroba papíru ve Františkově ukončena. Pro široké okolí to znamenalo další "bídu na Biertopfu".Na celém Františkově pak byl klid až do roku 1939. Tehdy všechny jeho objekty včetně zemědělských a lesních pozemků koupil Oskar Knäbel z Volar. Hodlal zde vyrábět nábytek. Ale druhá světová válka přivedla pana Knäbela k odlišným  aktivitám. Místo nábytkárny vznikl na Františkově strojírenský podnik. V roce 1942 pod hlavičkou firmy Messerschmidt z Řezna zahájil leteckou výrobu. V roce 1944 na tuto továrnu podniklo americké letectvo nálet. Shozeno bylo celkem 21 bomb, zasažena byla ale pouze dosti vzdálená Jezerní slať. Po roce 1945 již na Františkově žádná výrobní činnost nebyla obnovena.

                                                    *

Na Kvildě byl v roce 1786 postaven první hamr. Jeho majitel, Matyáš Zoglauer dostal souhlas ke stavbě  od zdejšího majitele panství Velký Zdíkov Maxmiliána Malovce. Hamr až do roku 1852 úspěšně dodával své výrobky    do širokého okolí až k Prachaticím. K zákazníkům patřily zejména sklárny     na Františkově, Kaltenbachu, Vimperku a Lenoře, které potřebovaly pro svůj provoz mnoho kovářských výrobků.V roce 1852 vyhořel nepojištěný dům hamerníka a jeho obnova přivedla  Zoglauera do dluhů. Byl to samozřejmě již vnuk zakladatele hamru. Po jeho smrti v roce 1889 do té doby úspěšný provoz zanikl. Teprve v roce 1929 jeden z potomků postavil na zříceninách hamru novou pilu, kde vyráběl ve velkém různé bedničky.

Další hamr byl v prostoru Hraběcí Hutě. Postavil ho v roce 1846 Prokop Strunz  (nar.4.7.1819), nejstarší syn Petra Strunze, zakladatele největší pily a výrobny dřevěného zboží na Kvildě. Hamr čp.75 Hraběcí Huť byl vybaven dvěma navzájem propojenými vodními koly. Ta poháněla dvě kladiva o váze 200 a 600 kg. Kovárna o ploše 100 m2 byla postavena ve svahu. Vedle dvou   bucharů tam byly dvě kovářské výhně, dvě kovadliny a obrovský kamenný brus o průměru asi 2 m. Hamerník si v sousedství pálil v milířích dřevěné uhlí pro potřeby hamru. K provozu patřily pochopitelně i zemědělské pozemky.

Úplně první kovárna je na Kvildě doložena již v roce 1713.  Provozoval  ji v čp.13 Tobiáš Schuster. Tomuto domu se pak ještě ve 20.století říkalo   "obecní kovárna " ,"d´ Dorfschmied",  i když tam už bydlel pan Adolf Strunz, který s kovařinou neměl nic společného. Kovárna byla umístěna prakticky   přímo na soumarské cestě Kašperskohorské a lze předpokládat, že tam byla již v dobách největšího rozkvětu soumarství po roce 1500.

Na Kvildě si údajně místní kováři a hamerníci vyráběli kdysi sami železo  z hornin v prostoru Brendlu. Rudu drtili a tavili z ní v jednoduchých pecích železo. Tyto malé pece stávaly na východním svahu Brendlu. Ještě po první  světové válce prý byly zbytky těchto pecí v okolí Lesních domků. Samotné místní označení "Brendl" je odvozeno od slova"páliti", "brennen".

                                                     *

V roce 1920 zřídil někdejší starosta Kvildy, Johann Edenhofer společně  s obcí malou elektrárnu.Využil k tomu svoji usedlost pod soutokem Vltavy a Jezerního potoka, kde byla pila a mlýn, vše v jeho vlastnictví. Elektrárnička měla malý výkon, stačila ale zajistit proud o napětí 110 V pro řadu zdejších  domácností. V roce 1922 pila včetně elektrárny vyhořela. Místní obyvatelé, kteří si již zvykli na pohodlí elektrického osvětlení, podpořili její okamžitou obnovu a to ve zlepšeném provedení. Brzy měly všechny kvildské domácnosti  elektrické osvětlení a na petrolejkách zůstaly závislé pouze odlehlé samoty. Napětí bylo zvýšeno na  220 V a umožnilo využití proudu v elektromotorech. Po roce 1937 byla v elektrárně instalována další turbína a vodní pohon byl posílen převedením vody potoka z prostoru Tobiášovy hutě, Föhrenhaidbachu, kanálem a pak potrubím o velkém spádu do turbíny.

V sousedním Františkově byla zřízena elektrárna současně s výstavbou papírny. Před první světovou válkou koupil tehdejší ředitel papírny statek na Polce a nechal u něho postavit dosti výkonnou elektrárnu, která mimo vody Poleckého potoka využívala i vodu vltavskou, přiváděnou širokým náhonem.

                                                   *

V roce 1788 přenesli na Kvildu malíři z bavorské obce Reimundsreuth      poblíž Mauthu z celních důvodů výrobu podmaleb na skle. Ta se  na Kvildě   po roce 1800 velice rozvinula, především aktivitou rodiny Verderberů. Kvildské podmalby s převážně náboženskými motivy byly ve velkém počtu prodávány po celé rakouské monarchii i dalších, převážně balkánských zemích. Velkým odběratelům byly dodávány v ucelených zásilkách, v malém je pak prodávali podomní obchodníci, často lidé z Kvildy a okolí. Přineslo to dosti výdělku pro malíře, podomní obchodníky a především pro rodinu  Verderberů. V roce 1881, 11.května, učinil tomuto podnikání konec zničující požár Verderberovy dílny včetně obchodu a hostince, který údajně založil  nějaký cizí tulák. Tehdejší majitel, František Verderber byl zkázou tak zdrcen, že poté těžce onemocněl a zemřel. Na místě vyhořelého domu byl postaven hostinec Gabriela Schustera, kterému se ovšem podle místních zvyklostí říkalo stále "Verderberhaus". Dům zde stál až do roku 1997, kdy byl zbourán Na jeho místě bylo potom postaveno pěkné informační středisko a lesní správa  NP Šumava.

Na Kvildě, na Vydřích domcích čp.99  žila rodina Luksch, zabývající se tradičně kamenictvím. Nejstarší známý kameník Luksch se narodil v roce 1719. Kamenické řemeslo se pak v této větvi Lukschů, rodina byla na obou Kvildách velice rozšířena, udržovalo po celé generace až do roku 1953, kdy zemřel poslední Luksch - kameník. Měli vlastní malou kovárnu s výhní a      kovadlinou pro výrobu a ostření kamenického nářadí. Potřebné dřevěné uhlí    si pálili sami v milířích. Vyráběli různé mezníky, sloupky, schodišťové stupně, okenní a dveřní obklady a překlady, desky, stavební bloky, náhrobní kameny    a kříže, kamenné grandly, nádoby na nakládání zelí, koryta do chlévů a ještě řadu dalších druhů kamenického zboží. Dodávali je do velmi širokého okolí  až ke Kašperským Horám, Nicovu, Knížecím Pláním nebo Modravě. Při stavbě Vchynicko-tetovského plavebního kanálu dodávali Lukschové potřebné kamenné desky a bloky pro kanálové skluzy i ostatní trasu. Potřebný kámen byl získáván a opracováván na Vydře, především v okolí Turnerovy chaty.

                                                       *

V okolí Kvildy jsou rozsáhlé slaťové oblasti . Největší je severně od obce   ležící Jezerní slať. Má rozlohu okolo 120 ha. Její jižní okraj lidé vysušovali a používali jako louku. V hlavní části před koncem 19. stol. začali těžit rašelinu. Podnět k tomu dala stoupající cena dřeva a po známé kůrovcové kalamitě také jeho nedostatek. Z Jezerní slati se údajně vytěžilo 7 mil.m3 rašeliny. Rašelina se používala k topení, vrchní vrstvy k podestýlce dobytka. Nejvíce rašeliny odebírala papírna ve Františkově a sklárna Klášterský mlýn. Rašelinou se také topilo v domácnostech. Na něktrých starých pohlednicích Klášterského mlýna je zachyceno obrovské množství rašelinových bloků, připravených k použití v topeništích sklářských pecí.

                                                   *

V nejstarších dobách patřila Kvilda a okolí v církevní správě pravděpo- dobně k faře na Mouřenci. Pro velkou vzdálenost okolo 20 km to ale bylo pro věřící velmi obtížné. V případě pohřbu ale byla cesta na mouřenecký hřbitov nezbytná. Kvilďané říkali cestě na Mouřenec " cesta mrtvých" , Toutnweg". Její trasa vedla z Kvildy přes Horskou Kvildu dolů na Antygl, dále pak přes Srní, Stodůlky, svahem Křemelné přes Babylon na Mouřenec. Později byla Kvilda přidělena k faře v Rejštejně.

Nejstarší svatostánek na Kvildách byla tzv.Tremlova kaple. Stála zhruba v polovině cesty mezi Kvildou a Vydřími domky. Nejprve tam stával pouhý kříž. U něj se při pohřbech překládal nebožtík na povoz. V roce 1709 tam byla postavena malá kaple, zasvěcená P.Marii, sv.Štěpánu a sv.Rochovi. V kapli pak bývali uloženi nebožtíci před cestou na hřbitov v Rejštejně. Z toho se dá odvodit, že k přifaření do Rejštejna došlo kolem roku 1700.V roce 1860 byla tato kaple zbořena a postavena nová větší. Stále o ni pečovala rodina Tremlů ze sousedního statku. Dovnitř se vešlo 20 -30  lidí.  Každoročně 8.srpna se tam sloužila mše, většinou pod širým nebem.

Obtížná a daleká cesta do Rejštejna ke křtu, svatbě, pohřbu a samozřejmě také k normálním bohoslužbám byla důvodem, proč v roce 1765 dal tehdejší majitel panství Velký Zdíkov Vilém Malovec postavit přímo v obci Kvilda dřevěný  kostel.  Byl zasvěcen sv.Štěpánu a v roce 1766 u něj byla založena filiální farnost. Byly k ní přifařeny také obce Horská Kvilda a Filipova Huť.  Za pozornost stojí, že to byla poslední dřevěná stavba kostela na celé Šumavě. Kostel byl stavebně velmi jednoduchý, s cibulovitou bání. Při velkém požáru Kvildy v roce 1889 lehl popelem. Ještě v témže roce byl na hřbitově postaven malý nouzový kostelík. K jeho stavbě posloužilo dřevo z objektů  Hraběcí Hutě, která byla ve stejném roce vyhašena.

V letech 1892-93 postavil stavitel Štěrbík z Horažďovic nový kamenný kostel podle vzoru novogotického kostela na Knížecích Pláních z roku 1827. Stavbu financoval kníže Thun. V roce 1894 byl kostel vysvěcen biskupem bu- dějovické diecéze Josefem Hůlkou. Vnitřní zařízení kostela, lavice, chór a dře- věné části tří oltářů zhotovila vimperská firma Kočvara. Varhany vyrobila firma Schifner, věžní hodiny L.Hainz a tři zvony na kostelní věži odlila v roce 1893 firma Rudolf Princ a syn v Českých Budějovicích.

Na tzv.Brendlu, návrší nad pravým břehem  Vltavy a nalevo od cesty       na Bučinu stávala kaple sv.Jana. Zcela jednoduchá kaplička byla postavena v roce 1816 rodinou Zoglauerů, kteří v té době provozovali hamr pod souto- kem Vltavy a Jezerního potoka.

V obci a okolí bylo také mnoho křížků a božích muk. Stávaly většinou na křižovatkách cest  nebo na místech, kde se stalo nějaké neštěstí.

Kvildskou zvláštností byl tzv."mrtvý strom" "Toutnbam". Byl to rozložitý smrk na okraji lesa v údolí Jezerního potoka, zvaném místně "Dobl". Pod něj se ukládaly zbytky starých rakví ze znovu vykopávaných hrobů.

                                                    *

V roce 1774 byl vydán "Všeobecný školní řád pro Rakousko" a zavedena povinná školní docházka pro děti ve věku od 6 do 12 let. V sídlech far, pří- padně i dalších vesnicích byly zakládány tzv.triviální školy, kde se vyučovalo čtení, psaní, počítání a náboženství. Novým prvkem základního školství bylo zavedení pracovní výchovy. Je spojeno se jménem Ferdinanda Kindermanna.  Tento kaplan  z jihočeské Kaplice byl v roce 1774 pověřen organizací českého základního školství. Jeho industriální školy byly vedle základních předmětů doplňovány o výuku a účast žáků ve výrobě, především zemědělské a textilní.

Poté, co byl v roce 1765 na Kvildě postaven kostel a o rok později fara, bylo zde v roce 1768 zahájeno i školní vyučování. Asi do roku 1810 se vyučo- valo na faře nebo v bytě učitele. V roce 1810 byla postavena dřevěná přízemní školní budova s jedinou třídou. Školní docházka byla velmi ovlivňována nejen klimatickými podmínkami, ale i sociálním postavením rodičů. Mladší děti 6-8 leté měly školní rok pouze v teplejším ročním období, starší 9-13 leté pak vět- šinou od začátku prosince do konce března. V ostatním čase musely pomáhat rodičům při zemědělských pracích. Samotné školní vyučování bylo velmi jednoduché a jeho výsledky byly většinou mizivé. I samotní učitelé mívali značně sporé vzdělání. Žáci platili nepatrné školné, z něhož se skládal učitelův plat. Za velmi chudé žáky platilo polovinu školného panství Velký Zdíkov. Značnou část učitelova příjmu tvořila jeho služba varhaníka  nebo i kostelníka. Místní duchovní také prováděli z pověření vrchnostenského úřadu dohled nad školou i učitelem.

V roce 1860 byla postavena expozitura školy ve Františkově, aby zdejší děti nemusely chodit zvláště v zimním období do vzdálené školy na Kvildě. Kolem roku 1870 vyučoval na škole ve Františkově vandrovní učitel, zvaný místně Fuchsen-Hansl. Složil místním sklářům písně o bídě na Biertopfu.

V roce 1869 byla v celém Rakousku zavedena povinná osmiletá školní docházka. Učitelé byli placeni státem. Na Kvildě již v roce 1870 vyučovali tři učitelé ve třech třídách. Tomu však původní škola již nevyhovovala. Majitel pily Josef Strunz použil řezivo z bývalého zámečku na Vilémově k přístavbě patra na svém domě čp.34. Tyto nové prostory pak věnoval pro školní účely.

Teď trochu odbočíme od školy k malé zmínce o zámečku na Vilémově. V roce 1841 koupil v dražbě panství Velký Zdíkov hrabě Vilém Wurmbrand-Stuppach. V letech 1842-43 dal nad levým břehem Vltavy, na okraji obce Kvilda, postavit rozlehlý dvoupatrový zámeček ve švýcarském stylu, celý     ze dřeva. Na stavbu vynaložil ohromnou sumu 300.000 zlatých. Podle svého majitele dostal zámeček jméno Wilhemswald. Krátce po dokončení vyhořelo celé jedno křídlo zámečku a po jeho obnově došlo k dalšímu požáru. Dne 8.prosince 1846 prodal hrabě Wurmbrand zdíkovské panství rodině Thun-Hohenstein a poškozený zámeček kvildskému podnikateli Josefu Strunzovi. Ten jej dal v roce 1866 zbourat. Z použitelného stavebního dřeva pak byla v roce 1874 provedena zmíněná nástavba Strunzova domu na Kvildě, kterou majitel zapůjčil pro školní účely. Nová část obce, rozrůstající se podél staré cesty na Františkov k prostoru někdejšího zámečku později dostala jméno Vilémov.

Ale vraťme se k vyprávění o kvildské škole. Původní dřevěná škola byla počátkem osmdesátých let 19.stol. přestavěna na větší, kamennou budovu, stále ovšem přízemní. V noci ze 7. na 8. července 1889 při velkém požáru Kvildy shořela i tato novostavba. Na jejich základech byla pak v roce 1892 postavena nová poschoďová školní budova se čtyřmi velkými třídami, bytem učitele, školním kabinetem s knihovnou a jednoduchým sociálním zařízením. Žáci již neplatili žádné školné a méně majetní dostávali zdarma školní potřeby. Stále však platila výjimka ze školní docházky dětí z 7.a 8. třídy pro období    od 1.května do 31. října. Od roku 1900 byla zavedena i pro ně normální školní docházka a její nedodržení mohlo být trestáno pokutou nebo i vězením.

                                                    *

Poloha Kvildy na křižovatce dvou starých cest ovlivnila to, že zde byla poměrně brzy zřízena pošta. V Rakousku byla zajišťováním poštovní služby pověřena od roku 1504 rodina Thurn-Taxisů. V roce 1867 převzal poštovní službu do své péče stát. Na Kvildě byla pošta zřízena krátce poté, ještě před rokem 1870 v čp. 39. V popisu panství Velký Zdíkov z roku 1870 se totiž píše :"uvnitř panství se nacházejí dva poštovní úřady a to ve Velkém Zdíkově a    na Kvildě". Několik let poté získala Kvilda telegrafní spojení s Vimperkem. Na telefonní síť byla napojena až těsně před  I.světovou válkou. Odvoz pošty zajišťovali zpočátku formani ze Strunzovy pily, a to do Pasova a Vimperka. V roce 1893 byla  postavena železnice ze Strakonic do Vimperka, v roce 1899 z Vimperka do Volar. Poté byla pošta pro Kvildu posílána po dvou trasách .  První byla: Kvilda - Pláně - Paseky - Vimperk,  druhá : Kvilda - Františkov - Borová Lada - žel.zastávka Lipka. Poštu již vozili soukromí dopravci, placení za to státem. První trasa byla dlouhá 20 km, poštovní vůz odjížděl časně ráno a vracel se odpoledne. Na druhé trase byla zahájena poštovní přeprava kolem roku 1900. V jednom směru trvala 16 km dlouhá cesta 2 a 3/4  hodiny. Spoj  odjížděl z Kvildy ve 13 hodin, ve Františkově převzal pouze listovní zásilky, na Borových Ladách také balíky a do 15.45 musel dojet do železniční stanice Lipka. Po převzetí nových zásilek měl 2 hodiny odpočinek a pak vezl zásilky v opačném směru. Vozil i pasažéry. Z Lipky na Borovou Ladu bylo jízdné 40 krejcarů, až na Kvildu 80 krejcarů. Pošta jezdila denně a za jakéhokoliv počasí. Dopravce za to dostával od státu 75 zlatých měsíčně. V roce 1930 byl koněm tažený povoz již nahražen automobilem TATRA, který zajišťoval obě linky. Krátce na to pak začal jezdit poštovní autobus. Pošta na Kvildě obsluhovala poměrně rozsáhlý rajón, rozdělený na tři úseky. Doručovatelé si je po týdnu   vyměňovali. Místní doručovatel (1.úsek) doručoval také na Františkov. Druhý obvod zahrnoval Vydří domky, Horskou Kvildu, Výhledy a Ranklov. Třetí obvod byl Filipova Huť, Modrava, Preisleiten a Březník. Oba  obvody byly velice rozsáhlé a zvláště v zimě obtížné. Někdy se do odlehlých míst a samot  vůbec nepodařilo poštu napoprvé doručit. Od roku 1940 byl třetí obvod zmenšen o Modravu, kde byla zřízena vlastní pošta.

                                                        *

Postavením nové kašperskohorské cesty získala oblast Kvild již ve druhé polovině 14.století spojení do českého vnitrozemí i do Bavorska. Další rozvoj silniční sítě v tomto prostoru se pak ale na staletí v podstatě zastavil. Nepříliš významný impuls v tomto směru přinesl silniční patent Marie Terezie z roku 1755. Před rokem 1846 byla na celém panství Velký Zdíkov  pouze jediná okresní silnice, vedoucí ze Zdíkova do Vimperka, vystavěná v letech 1840 -43. Všechny ostatní cesty byly ve velmi špatném stavu. V roce 1844 byla zahájena stavba silnice ze Zdíkova přes Pláně a Kvildu na Bučinu. Stavbu realizoval lesmistr Josef Smetáček. V roce 1870 byla postavena silnice z Kvildy na Modravu. Byla dokončena již dříve rozestavěná cesta z Kvildy přes Vilémov do Františkova. Na náklady panství byla také postavena silnice z Františkova přes Nové Hutě (Kaltenbach), která se pak na Pláních napojila  na silnici Zdíkov - Kvilda - Bučina. Stavba se realizovala v letech 1852-59,  včetně spojky z Plání na Zlatou Studnu. Nová cesta z Bučiny přes Kvildu      na Svojše byla postavena roku 1875. Silnice z Kvildy do Františkova údolím Vltavy (dnešní trasa) byla postavena až v létech 1934-35 a dosavadní trasa přes Vilémov opuštěna. V roce 1930 skončil provoz papírny ve Františkově. Jako pomoc nezaměstnaným byly zahájeny různé veřejné práce. Vedle opravy školy byla hlavní pozornost zaměřena na opravu nebo výstavbu obecních cest. Současně s výstavbou cesty v průtahu obcí byla vybudována i kanalizace a byly zlepšeny cesty na Rejty i k novým usedlostem na jihozápad od vesnice. Pozornost byla věnována i cestám, umožňujícím těžbu rašeliny v Jezerní slati.

                                                    *

Kvilda se postupně měnila na obec s vyšším počtem řemeslníků a dělníků. Pouze zemědělstvím se živilo stále méně lidí. Kolem roku 1918 byl na Kvildě jeden statek o výměře zemědělské a lesní půdy celkem 247 ha, jeden o výměře 85 ha, jeden 52 ha, 16 statků v rozmezí 30-40 ha ,13 statků v rozmezí 20-30 ha a 9 statků 10-20 ha. Protože průměr zemědělské a lesní výměry usedlosti byl zhruba 1:2 , lze za dolní výměru "uživitelnosti" považovat 10-20 ha, což mělo 41 usedlostí. 28 usedlostí mělo výměru od 3 do 10 ha a 70 usedlostí méně než    3 ha. Lidé z této téměř stovky usedlostí se tedy museli živit jinou činností. Byli to buď řemeslníci, nebo dělníci v papírně, na pilách, či v lese.

Před rokem 1945 byly na Kvildě 4 větší provozy či továrny: dřevařský podnik Adolfa Strunze,pily Waltra Strunze a Adolfa Zoglauera a strojírna     ve Františkově. Dále 6 hostinců, z toho 3 s ubytováním, 4 řezníci, 4 pekaři, dva obchody se smíšeným zbožím, 2 holiči, 8 krejčích, 7 obuvníků, 1 bednář, 2 soustružníci dřeva, 1 kolář, 6 truhlářů včetně jednoho výrobce rakví, 1 řezbář, 1 malíř a lakýrník, 1pokrývač, 1 zedník, 1 tesař, 1 kameník, 2 kováři, 1 hamer- ník, 2 trafikanti, 4 povozníci, 2 nákladní autodopravci a 2 taxikáři. Poměrně slušná vybavenost pro tehdejších 1.120 obyvatel.

Struktura obyvatelstva, podobající se spíše městečkům dole v kraji se pro- jevila v rozvoji různých sdružení, konzumních, peněžních a jiných  družstev  a ve vzniku různých spolků. V roce 1870 vzniklo "Sdružení smíšených živností na Kvildě". V krátké době se rozpadlo, ale po obnovení v roce 1890 prospělo významně místním řemeslníkům. Připojili se k němu i řemeslníci z Bučiny. Po obsazení českého pohraničí Němci v říjnu 1938 bylo rozpuštěno. V roce 1900 vznikla na Kvildě "Spořitelní a úvěrová společnost pro farnost Kvilda" a roku  1912 založila místní organizace sociálně demokratické strany " Konzumní a spořitelní jednotu pro Kvildu a okolí". Ze soukromé iniciativy vznikla v témže roce "Hospodářská a spořitelní společnost Kvilda, s.r.o.".

Tovární dělníci z papírny ve Františkově založili v roce 1904 první odbo- rářský spolek. Od 1.ledna 1920 se začlenili do Jednoty továrenských dělníků se sídlem v Ústí n./Labem. Protože v této odborové organizaci byli prakticky všichni dělníci z papírny ve Františkově i  z místních dřevařských podniků, bylo to celkem asi 200 členů, měla jejich mzdová jednání se zaměstnavateli dobré výsledky. V období velké hospodářské krize počátkem 30.let vyplácela tato odborová organizace svým členům z uzavřené  papírny týdenní podporu v nezaměstnanosti ve výši 84 Kč, což byla v té době průměrná týdenní mzda dělníka na místní pile.

Na Kvildě působila řada spolků a jednot. Byla to především "Hasičská jednota Kvilda", založená v roce 1876 a dále v červnu 1924 založená hasičská jednota v osadě Vydří domky, mající 22 členů. Obě jednoty měly dost práce, protože v převážně dřevěných domech, hospodářských staveních, na pilách i hamrech vznikaly často požáry.

Na Kvildě působily také tři kapely. Nejstarší byla "Kapela Annamichl", mající většinou kolem 16 muzikantů. Další hudební těleso vzniklo v roce 1927 s názvem  "Johann Strauss" a třetí byla kapela hasičské jednoty na Vydřích domkách.

V obci nechyběly ani tělocvičné jednoty. První byla založena v roce 1910, druhá v roce 1924 z iniciativy sociálně demokratické strany jako Dělnická tělocvičná jednota. Jejím prvním předsedou byl zemědělec Josef Klostermann. Tato jednota vybudovala svépomocí na svahu Reutenbergu (Orel 1182 mn.m.) cvičiště o rozloze 3 000 m2. V říjnu 1938, po obsazení českého pohraničí  Němci, byla tato jednota rozpuštěna a již  5.října 1938 zatklo Gestapo 22 soci- álních demokratů včetně tehdejšího starosty obce Johanna Praschla a odvezlo je do koncentračního tábora do Dachau.

V roce 1910 vznikl na Kvildě svépomocný spolek zemědělců, chránící své členy před ztrátami při nucených porážkách nebo úhynu jejich dobytka. Jmenoval se "Notschlachtverein Ausergefild". Vedli ho předseda, zapisovatel,     pokladník a šest důvěrníků, vykonávajících funkci ohledávačů dobytka. Členy spolku byli téměř všichni místní chovatelé. Když nějaký kus onemocněl, nebo  utrpěl úraz, musel to majitel ohlásit předsedovi nebo ohledávači. Po jejich po- souzení bylo rozhodnuto, zda kus musí být poražen nebo ne. Po porážce vždy musel maso posoudit i veterinář. Pokud bylo nezávadné, bylo rozprodáno mezi členy v poměru velikosti jejich usedlosti. Pokud bylo maso závadné,  muselo být zakopáno na určeném mrchovišti a zasypáno vápnem. Náklady likvidace  hradil spolek. Cena masa a zároveň výše náhrady poškozenému majiteli byla stanovena podle aktuální ceny u řezníka. Spolek vyplatil navíc poškozenému příplatek ve výši 100,-Kč za krávu. Náhrady byly vypláceny do čtyř týdnů po nucené porážce. Funkci pokladníka vykonával vždy ten člen spolku, na jehož usedlosti byla poslední nucená porážka, nebo který vstoupil do spolku jako poslední, tedy nejnovější člen. Členský příspěvek činil 1,50 Kč za každý kus pololetně. Pojišťovány byly všechny kusy hovězího dobytka, starší 6 měsíců. Pokud chtěl člen pojistit krávu, zakoupenou v jiné obci, nesměla mít do té doby více než 7 telat, pokud ji koupil ve Kvildě, mohla mít 10 telat. Spolek ukončil svoji činnost v roce 1938 po obsazení českého pohraničí Němci.

                                                    *

Rozvojem průmyslu v okolí Kvildy, především papírny ve Františkově a dřevařského podniku Strunz na Kvildě vznikla potřeba dopravy velkého objemu  produkce těchto podniků ke spotřebitelům. Dosavadní forma dopravy koňskými potahy do Čech i Bavorska byla pomalá a nevyhovovala novým  potřebám  výrobců. Ti se proto začali zajímat o možnost přivedení železnice do tohoto prostoru. V roce 1893 byla zahájena železniční doprava ze Strakonic do Vimperka a v roce 1899 z Vimperka do Volar. Obě stavby prosazoval také kvildský Josef Strunz. Uvedením obou tratí sice došlo ke zlepšení dopravní situace,  horní údolí Vltavy včetně širokého okolí však stále postrádalo přímé napojení na železnici. Průmyslníci a živnostníci z této oblasti začali vyvíjet velké úsilí k prosazení výstavby lokální dráhy z Lenory na Kvildu . Nebylo to ovšem jednoduché. Proti tomuto záměru se tvrdě stavělo město Vimperk, protože se obávalo, že zamýšlená trať by odvedla dopravu především do Volar. Vimperk také očekával mnohem větší užitek z uvažovaného spojení Vimperk - Kašperské Hory - Sušice s odbočkou Sušice - Rejštejn - Kvilda. Přes tento odpor úsilí o výstavbu trati z Lenory na Kvildu pokračovalo. Na podzim roku 1909 situaci ověřoval inspektor ministerstva železnic. K podpoře projektu      se připojilo město Volary, protože mu realizace mohla přinést velký prospěch. Koupilo v březnu 1910 dokonce kmenové akcie trati. Projekt také významně podporovali kníže Schwarzenberg a Thun i továrník Kraus z Františkova.    V březnu 1910 byl úvodní projekt hotov. Zastávky měly být v Zátoni, Horní Vltavici, Na Polce, Borové Ladě a ve Františkově. Tato trať měla zabezpečit dopravní obsluhu nejen pro podniky a asi 6 000 obyvatel spádové oblasti, ale měla vytvořit i významnou spojnici tehdy se rozvíjejícímu turistickému ruchu mezi Javorem a Třístoličníkem. Celkový náklad na 24,6 km dlouhou trať činil      3,000.000 korun. Dne 15.září 1910 byla provedena prohlídka trasy a určeno  umístění zastávek. V roce 1912 byla celá trasa vyměřena a na Kvildě byly odstraněny dva domy, stojící v trase.  Celému programu však učinila konec I.světová válka. Po ní byly snahy o tuto stavbu obnoveny, ale bez výsledku.

Chybějící železnici postupně nahradil nový dopravní prostředek. V roce 1910 se na Kvildě objevil první osobní automobil. Jeho majitelem byl kupec Kafka. V roce 1920 koupila papírna ve Františkově prvý nákladní automobil, ještě na plných gumových obručích a s řetězovým pohonem. V roce 1922 za- čal objíždět své pacienty na motocyklu kvildský lékař dr.Nittner. V roce 1926 koupila dva nákladní a jeden osobní automobil firma Strunz. "Strunzenauta" si získala u místních obyvatel oblibu, protože řidiči nevozili jenom zboží, ale svezli i obyčejné lidi, kteří si potřebovali zajet do města nebo na nádraží. Vozy jezdily denně do Vimperka, někdy dělaly dvě obrátky. Autopark na Kvildě     se v roce 1930 rozšířil o čtyři těžké nákladní automobily nových autodopravců a   nákladní vozy si kupovali i další obchodníci a řemeslníci. Objevili se také dva taxikáři. Počátkem 30. let byl zahájen provoz poštovního omnibusu. Jezdil  převážně do Vimperka.

                                                      *

Drsné klimatické podmínky horské oblasti přichystaly místním lidem      nejednou nepříjemné zážitky. Tak v červnu 1881 napadlo tolik sněhu, že bylo možno používat saně. Naopak v zimě 1920 - 21 neležela ještě v lednu ani vločka sněhu a půda nebyla vůbec promrzlá. Sedláci mohli rozvážet hnůj a orat. Zima si to vynahradila v létě. Dne 21.června 1921 přišla veliká bouře     se sněhovou vánicí. Celý kraj byl zavát a na loukách ležela několik dní vysoká vrstva sněhu. Také v roce 1905 začal padat sníh již v září. Zemědělci to zprvu nepokládali za nic mimořádného, protože v tomto období byly takové sněhové přeháňky obvyklé a sníh vždy brzy zmizel. Tehdy ale bylo jinak. Dne 29. září začalo nepřetržitě sněžit. Brzy byly zapadané brambory i zelí. V polovině října již ležel metr sněhu a pohřbil naděje na normální sklizeň.Když se pak konečně vyjasnilo, začalo  mrznout a na sněhu se vytvořila ledová kůra. Lidé museli nejprve odhazovat bloky zmrzlého sněhu a motykami a sekerami rozkopávat zmrzlou půdu a vybírat brambory.

V roce 1926, 6.srpna se rozpoutala prudká bouře. Po silnici v obci létal kulový blesk, zapálil dvě usedlosti a zabil jednoho člověka. Dva dny poté,  8.srpna odpoledne, se rozpoutala veliká průtrž mračen. Ze svahů nad obcí       se valily ohromné spousty vody a ničily úrodu na polích. V ten den se  konala         v obci pouť a kolem silnice bylo mnoho stánků. Ty vodní příval strhl a odnesl i všechno zboží. Trhovci tehdy přišli o vše. Vodní příval poničil cesty a v obci strhl most přes Jezerní potok. Voda odnesla dokonce i naloženou fůru sena a ve Františkově strhl vítr střechy ze dvou domů.

Dne 4.července 1929 byl krásný slunný den. Pozdě odpoledne se objevil jeden jediný mohutný mrak, vystupující jako věž do veliké výšky. Po chvíli začal vát silný vítr a hnal před sebou sírově žlutý opar. Vítr zvedal ze země seno, zeminu, křoviny i větve. Silně se ochladilo a setmělo. Pak udeřil blesk a v zápětí začalo silné krupobití. Kroupy byly velikosti slepičích vajec. Lidé, kteří byli v tom čase venku  a nemohli se ukrýt, byli tehdy kroupami do krve potlučeni. Celá bouře sice netrvala dlouho, napáchala však  ohromné škody. V obci byla polovina oken rozbita, seno zničeno a v lesích vznikly  ohromné polomy. Jen díky tomu, že již byly k dispozici chemické prostředky proti kůrovci, neopakovala se následná kůrovcová kalamita jako v roce 1870. I tak to byla nejhorší přírodní kalamita za řadu desetiletí.

                                                        *

Kvilda byla postihována mnoha požáry. Hořely zemědělské usedlosti,     pily, hamry i sklárny. K největšímu požáru došlo v noci ze 7. na 8. července 1889. Tehdy krátce před půlnocí vypukl požár v obchodě Bernarda Rotha. Příčinou bylo údajně samovznícení těsně naskládaných krabic fosforových    zápalek. Požár se díky suchému letnímu počasí rychle šířil na sousední domy. . Navíc čerstvý vítr přenesl oheň i na domy na opačné straně silnice. Kostelním zvonem přivolaní hasiči se sice snažili požár alespoň omezit, na rozpoutaný živel ale jejich síly nestačily. Lidé alespoň vyháněli dobytek ze stájí. Za malou chvíli byla polovina Kvildy v plamenech. Nepomohla ani pomoc dalších hasičských sborů, které přijely z okolních obcí. Plameny zachvátily i kostel. Celá dřevěná stavba lehla popelem, zvony byly žárem roztaveny. Hasiči před  plameny zachránili alespoň severní část obce. Již před polednem 8.července, v době, kdy ještě na některých místech dohořívaly zbytky domů, byl ustaven pomocný výbor. Staral se hned o pomoc lidem bez přístřeší. Byli nouzově ubytováni v zachráněných usedlostech, byl shromažďován vyhnaný dobytek. Výsledkem požáru bylo 19 úplně vyhořelých usedlostí, zcela vyhořel kostel     i nedávno postavená škola. Velké škody vznikly na povozech a zemědělském nářadí. Naštěstí nebylo dosud  sklizeno seno a bylo alespoň zachráněno krmení pro dobytek. Při tak velkém požáru nepřišel kupodivu nikdo o život.

                                                    *

Před I.světovou válkou byla oblast Kvild turisticky využívána minimálně. K ojedinělým, i když pravidelným hostům patřili kníže Schwarzenberg, hrabě Nostic a několik továrníků z českého vnitrozemí. Jejich cílem ovšem nebyla turistika, ale lov jelenů a především tetřevů. Teprve koncem dvacátých let 20. století se začali objevovat ve větším počtu letní hosté z Prahy, Plzně a také z Vídně. Na tento zájem reagovali majitelé místních hostinců i některých usedlostí modernizováním stávajících a zařizováním nových pokojů. V tomto směru bylo značnou překážkou, že Kvilda neměla obecní vodovod. Již před      I.světovou válkou usiloval o jeho výstavbu místní lékař dr.Justic. Doporučoval vybudovat nad obcí ve směru na Filipovu Huť nádrž, do které by byla čerpána  voda z níže položených a na dobrou vodu bohatých částí obce. Chtěl tak získat pro Kvildu dostatečné množství vody o potřebném tlaku. Místní lidé se tehdy proti tomu postavili. Pro svoji potřebu měli dost vody a především se obávali,  že z obecního vodovodu za ni budou muset platit. Rozvojem turistiky z toho vznikl o dvacet let později problém. Nemohli zajistit vybavenost cizineckých pokojů tekoucí vodou a moderním sociálním zařízením. Naštěstí nevyvolávaly tyto nedostatky větší kritiku hostů. Počet turistů rok od roku vzrůstal. Byli spokojeni nejen s krásnou a pro lidi z města romantickou krajinou, ale rovněž chutnou a levnou stravou, čistotou a přátelským přijetím od místních obyvatel. Rozvoj motorismu učinil Kvildu snáze dostupnou a zakrátko se objevili i první zimní hosté, lyžaři a sáňkaři. Naprostá většina těchto hostů byli Češi.

                                                   *

Dlouhá staletí zde i na dalších místech Šumavy nikoho nezajímalo, jakým kdo mluví jazykem.Převážně německy mluvící Králováci ze sousedních rychet se postavili na stranu českého povstání v roce 1618. Čeští Chodové v 17.a 18. století spolupracovali se sedláky sousedních německých vesnic v Chodském lese v obraně svých práv proti útokům vrchnosti.Tři generace české učitelské rodiny Klímů na Červeném Dřevě si získaly velikou vážnost a úctu u svých převážně německy mluvících spoluobčanů. Bezproblémové soužití Čechů a Němců se projevovalo v bezpočtu smíšených manželství. Těmto vzájemným vztahům nebyla věnována větší pozornost jen proto, že to bylo prostě docela normální. Národnostní uvědomování sem bylo zaneseno odjinud, z vnitrozemí na severu i jihu až ke konci 19.století. Výrazným impulzem byl rovněž vznik  Československa v roce  1918. Jinak obvyklé záležitosti v oblasti hospodářské nebo kulturní se stávaly mnohem citlivější při posuzování z národnostních pozic. Po nástupu fašismu v sousedním Německu se pak vývoj změnil až k šovinizmu. Tím nebyla postižena pouze  Šumava, ale všechny oblasti          se smíšeným obyvatelstvem. Bylo by možné uvádět řadu příkladů, jak se tento vývoj projevoval i v oblasti Kvild. Snad stačí povědět, že pojednou zde byli nikoliv dosavadní sousedé, ale " my" a "oni". Závěrečnou kapitolou pak byly události, vrcholící obsazením  československého pohraničí v říjnu 1938, následnou likvidací Československa v březnu 1939 a fašistickým terorem v průběhu německé okupace. Důsledky německé agrese, pramenící hlavně z přehnaného nacionalismu, nepoškodily  pouze Československo. Německo zaneslo svojí agresívní válku prakticky do celé Evropy, zkázu zanechalo také v severní Africe a na  všech mořích světa. Zahynuly desítky milionů lidí.  Němci s úděsnou systematičností a důkladností zahubili milióny lidí ve svých koncentračních táborech a při nesčetných odvetných akcích proti civilnímu obyvatelstvu přepadených zemí. Lidice či Varšava jsou jen dvě zrnka z hory podobných ukrutností. Nakonec byli  poraženi, na rozdíl od I.světové války    se ve spáleniště změnilo samotné Německo. Válka, kterou rozpoutali, nakonec sežehla i je samotné. Poničila nejen města a vesnice, ale také staleté soužití Němců se svými sousedy v celé Evropě. Po kapitulaci Německa celkem brzy utichly zbraně. Setrvačnost válečných hrůz a násilí v myslích lidí však nikoliv. Bez Němci rozpoutané války by nikdy nezavlál nad zničeným Berlínem rudý prapor. Nikdy by se presidenti Československa nejmenovali Gottwald nebo Husák se vším všudy a podobně by tomu nikdy nebylo ani v řadě evropských zemí a konečně i v podstatné části samotného Německa. To byl také důsledek německé války. Tato válka též přivedla na svět válku studenou. Dnes, kdy už říkáme, že i ta skončila, ještě nevidíme na konec jejich těžkých následků.

Tyto souvislosti je dobře si připomínat, když chodíme smutní po troskách hřbitovů, kostelů, statků a celých obcí na Šumavě. Především německá válka odtud vyhnala lidi, kteří zde po celé generace tvrdě a poctivě pracovali a získali přitom k této drsné a krásné krajině nesmírně blízký vztah. A bylo pro ně proto životní tragédií, když jej museli jako daň válce opustit. Bylo by ovšem pošetilé a ve svých možných důsledcích nešťastné neustále poměřovat a vážit podíl viny té či oné strany za to či ono. Je třeba  spolehlivě podržet v lidské paměti, kam až vede nerozum, omyly či zlé vlastnosti lidského rodu. A vůbec nejde pouze o vztah Čechu a Němců. Pouze rozsahem napáchaných škod se rozlišuje, dojde-li k tomu v rodině, obci nebo mezi národy. Nikdo nevrátí život mrtvým, nikdo nenahradí lidské utrpení. Do minulosti vstoupit nelze. Lze se z ní pouze poučit. Každá snaha o její opravování je zbytečná a může vyvolat pouze další  vymezování "my" a "oni". A vše může začít znovu. Snad jedinou cestou, jak opakování zabránit je rozvíjet docela normální mezilidské vztahy a porovnávat s minulostí, zda nesměřují znovu do nerozumu a vzápětí do nové katastrofy. V tomto směru je soužití obyvatel staré Šumavy velkým vzorem a jeho zkáza varovným příkladem.

                                                    *

Po skončení II.světové války nastaly na šumavských Kvildách stejně jako v ostatních příhraničních oblastech velké změny. Odchodem většiny původ-  ních obyvatel a s příchodem převážně nových  osídlenců došlo k zásadnímu přerušení dosavadního způsobu života a hospodaření. Dříve než se mohla nová situace dostat do normálního stavu odehrály se v roce 1948  zcela převratné vnitropolitické události, na které měla nedávno skončená válka a její důsledky značný, možná rozhodující vliv. V příhraničních oblastech, především na celé Šumavě, se krátce nato v období tzv. hraničního režimu podstatně zhoršila, často znemožnila možnost normální činnosti a pohybu osob. To velmi výrazně ovlivnilo i strukturu obyvatelstva i jejich vztah k novým domovům. Zanikla zčásti nebo zcela řada osad v hraničním a zakázaném pásmu. V samotné obci Kvida včetně osad Hraběcí Huť, Vydří Domky a Františkov zaniklo několik desítek domů a hospodářských usedlostí včetně pil a hamrů. Celá čtyřicetiletá historie zde zanechala kruté stopy, i když příroda naštěstí tolik neutrpěla.

                                                    *

Nelze očekávat možnost obnovení zaniklého tradičního způsobu života a hospodaření. Svět je již jinde. Výrazně se změnil názor na celkový přístup k ochraně životního prostředí. Současná doba však nabízí nové zdroje obživy pro místní obyvatele především v oblasti cestovního ruchu včetně širokého okruhu navazujících činností. Již dnes, nedlouho po skončení nepřirozeného stavu předcházejících desetiletí, je na tváři Kvild vidět řadu důkazů , že nové možnosti budou využity. Lze si jen přát, aby  to vše bylo uskutečňováno moudře a odpovědně, k trvalému prospěchu lidí i přírody.

::2014 Všechna práva vyhrazena - Obecní úřad Horská Kvilda ...::